Čerstvý výtisk své prvotiny Psala jsem pro tebe dostala do ruky v roce 1946: "Je to zvláštní pocit, držet v ruce vlastní první knížku. Byla skromně vypravena, jak už to po válce bývá, ale byla jsem šťastná. Ovšem jen krátce, jen krátce!... Dosud jsem nepochopila, proč tato útlá, brožovaná knížečka vyvolala tolik tvrdé kritiky."

Byl to fiktivní deník, který píše matka pro dospívající dceru. Kritika se vrhla na knížku spíš proto, čím nebyla. Nepřátelské přijetí autorku zaskočilo. Když se tolik chytrých lidí shodne, musí mít pravdu. A tak, když přišly nabídky na vydání z Vídně i z Ameriky, odmítla je. Zatím ale bez jejího vědomí vycházela kniha na pokračování v ostravských novinách Nová svoboda. Zvedla náklad a lidé si úryvky podlepovali a předávali dál. Paradox, s kterým se setkal nejeden spisovatel.

Špinavá bota historie

Kouzlo vyprávění Kolárové je v tom, čím oslovila čtenáře předcházejících beletristických vzpomínek Můj chlapec a já nebo Jen o rodinných záležitostech. Z obyčejné chvilky mezi dvěma mladými lidmi udělá záležitost. Politické události, odboj, pronásledování židovských spoluobčanů získávají v jejím podání lidský rozměr. Na několik místech připomíná, jak "historie šlápla svou špinavou botou přímo doprostřed našeho štěstí".

"Svítí lampy, Masaryk umřel," vybavuje si matčina slova z roku 1937. Neměli ještě rádio, jen pouliční světlo jim dalo signál, že zakladatel republiky zemřel. Šla tehdy se svým chlapcem do fronty na rozloučenou, ale když byli téměř na řadě, uvědomila si, že nechce milovaného prezidenta vidět v rakvi. Do posledních dnů ji vždy zamrazilo, když spatřila svítit pouliční lampu za denního světla.

Inspirací jí byl Neruda

Po maturitě šla studovat češtinu a francouzštinu na pražskou filozofickou fakultu. Stále cítila na břiše nasazený bajonet, se kterým ji zastavil po 17. listopadu 1939 německý voják stojící na akademické půdě. "Svoboda je abstraktní pojem, ale useknutá hlava je velmi konkrétní, zvláště když patří vašemu synovi, vnukovi, matce, manželovi. Ale to všechno ještě bylo před námi."

Inspiroval ji Jan Neruda. Nakonec po desetiletích vydala román o jeho vztahu ke Karolině Světlé, jmenuje se Démantová spona. Jako mladičká vydala nerudovskou povídku Poplach v tichém domě, příběh o Janu Nerudovi Chlapec z Ostruhové ulice zastavil v roce 1941 zásah cenzury.

Dělalo se jí v té době špatně. Navštívila psychiatra. "To jsou normální hysterické reakce. Když si nepomůžete sama, nepomůže vám nikdo a nic," řekl jí. Kolikrát si na jeho slova vzpomněla. Všimla si, že šéf novin, kde publikovala, napsal úvodník:

"Musil jsem to napsat. Nebo odejít." "Měl jste odejít," řekla mu. "A nechat všecky ty lidi napospas někomu mnohem horšímu, než jsem já? Nic by se fakticky nezměnilo." Usrkl tehdy vína ze šálku. Víno se v kavárně už rozlévalo "maskovaně" do velké čajové konvice a šálků. "Jeden přítel mi říkal, že měl pocit, že píšu pod namířenou pistolí." Kolik jen okamžiků se v životě opakuje. Možná i proto stojí za to číst zážitky druhých.

Jaromíra Kolárová: Divný čas, divná láska, BVD, Praha 2006