Článek
Když režisér sháněl prostředky na natáčení v Berlíně, poradili mu, aby nejdříve přepsal scénář na komedii. Vždyť kdo by se dnes díval na film o socialismu, který nebude mít popletenou komunistku, umělohmotné lžičky nebo Gagarina jako z filmu Good bye Lenin. Jenže von Donnersmarck vytrval a vytvořil naopak drama agenta, jakého bychom si nepřáli mít ani v okně protějšího domu - a dokonce ho nechal polepšit se!
Kromě groteskních zpráv, které naslouchající "ucha" režimu raportovala nahoru a přitom absurdně zaznamenávala i ženské orgasmy, toho ale na filmu moc komického není. Až na několik pochybných okamžiků (je těžké si představit otevřenou diskusi na policejní škole) je dusná realita konspiračních bytů, vyslýchacích kobek a ulic plných podezřívavých pohledů jinak pravá.
Jsme svědky toho, jak s pomocí paklíčů, odposlouchávacích zařízení, důstojníků i poskoků fungovala represe. Ocitáme se v minulosti syrového socialismu východního Německa, kde mezi nechvalné výdobytku režimu patřil strach, kvůli němuž na sebe donášeli i manželé. Zatímco na moci se podíleli prospěcháři.
Polepšený agent a vývozní disident
Agent Gerd Wiesler (Ulrich Mühe) sbírá kompromitující materiál a odposlouchává životy dramatika Georga Dreymana (Sebastian Koch) a jeho krásné přítelkyně Christy-Marie Sielandové (Martina Gedecková). Sám umělec lavíruje na hraně poslušnosti vůči režimu a disidentského života, zatímco do jeho lásky se fatálně zamiluje obávaný ministr kultury (Thomas Thieme). Tedy Dreyman je na odstřel, navíc po dobrovolné smrti přítele a zakázaného režiséra se rozhodne pro statečný čin a pod pseudonymem uveřejní v časopisu Der Spiegel alarmující článek o vysoké míře sebevražd v NDR.
Christa Marie ale pochybuje o svém talentu i statečnosti a ukájí nadrženého ministra přímo v jeho automobilu. Když Wiesler prohlédne, nemravné stranické hry je nástrojem, pokusí se vzepřít režimu. Z filmu tak vyvěrá až melodramatické odhodlání člověka, který snaží marně zastavit chod mašinérie, na které se podílí, a také za to zaplatí. Film se vlastně ptá, jestli bylo možné totalitní moc ošidit. Samozřejmě se divák narozený na východ od železné opony zeptá, jestli se mohl některý z dobře placených fízlů vzepřít službě i zlu, jemuž sloužil? A dneska ironicky řečeno "roznáší poštu a živoří na smetišti dějin", zatímco jeho dávní šéfové jsou novými kapitalisty?
Ale tam, kde se píšou lidské příběhy a nejenom papírové karikatury a ideologické poučky, se mohou nacházet i polepšení hříšníci - ať jich je sebemíň. Navíc portrét tichého, jaké nenápadného agenta stvořil Ulrich Mühe, který byl kdysi sám sledován Stasi, mistrně. O dost méně věrohodně působí naopak Dreyman, se který představuje příliš vyžehleného, atraktivního, až "vývozního" to disidenta - je rétor jako náš Pavel Kohout a fešák jako Jiří Dientsbier.
Naopak postava vnitřně nalomené a malověrné herečky Christy Marie je jako z divadla nebo shakespearského dramatu. Nejdříve si sice herečky Martiny Gedeckové moc nevšimneme, ale v závěru na ní film prakticky stojí. U filmu, který může být i kandidátem letošních Oscarů v kategorii cizojazyčných filmů a v českých kinech důstojně připomíná třicáté výročí Charty 77, stojí za pozornost také hudba. Složili ji slavný skladatel Gabriel Yared a Stéphane Moucha, kteří ji nahráli v Praze s Pražským symfonickým orchestrem.
Životy těch druhých (Das Leben der Anderen), Německo (2006), 137 min. Režie a scénář: Florian Henckel von Donnersmarck, hrají: Martina Gedeck, Ulrich Mühe, Sebastian Koch, Ulrich Tukur a další.