Dokážou-li tvůrci zůstat při smyslech, stanou se i věci, které jsou jim vytýkány (např. manipulace a klamání sociálně slabších spoluobčanů; otázka, co může a nesmí financovat veřejnoprávní televize apod.), tématem výsledného filmu, a tím i součástí společenské metafory, o které dosti obecně při různých příležitostech mluví.

Překvapují mě však jednoznačné soudy těch, kteří ztotožňují své - většinou zprostředkované - nazírání dne otevření hypermarketu Český sen s vyzněním a poselstvím stejnojmenného filmu - který však dosud neexistuje. Dejme tomu filmu šanci! Stále zde zůstává naděje, že výsledný tvar odmění třeba i přímé účastníky "dnu D" podstatným zážitkem, úhlem pohledu či dokonce katarzí. Ať kontroverzní okolnosti, které provázejí jeho vznik, zvyšují naše nároky na společenskou závažnost a pronikavost výsledného tvaru, ale suďme až potom.

Na určité věci Český sen ukázal ive své aktuální podobě. Do popředí se dostala otázka financování reklamní kampaně, financování televize a financování filmu, které jsou předmětem největšího moralizování, dokonce ze strany politiků. Překvapuje mě, že nikdo z rozhorlených zastánců lidu nepoukazuje na fakt, který je tak samozřejmý, až se stává téměř neviditelným, totiž že každý týden probíhají desítky mnohem větších reklamních kampaní, které jsou placeny - podobně jako třeba soukromé televize - z peněz nás všech, kteří nakupujeme. Nikdo se mě přitom neptá, jestli bych raději nezískal příslušný výrobek až o 10 % levněji, ale nákupem se automaticky stávám koncesionářem soukromých televizí a billboardů ve veřejném prostoru, které mi moji nedobrovolnou štědrost oplatí programovou náplní, na niž nemám z podstaty popsaného vztahu žádný vliv.

Prvky imaginárnosti v sobě nesou také volební kampaně, jejichž náklady (financované přinejmenším zčásti z veřejných prostředků) mnohasetnásobně přesahují rozměr lokální kampaně Českého snu. Zatímco ti, kteří doběhli k plachtě, zjistili stav věcí okamžitě, plnění slibů volební kampaně a volebních programů se odehrává v dlouhém čase. Ke "zmizení" některých slibovaných položek - často i těch, které jsou vydávány v předvolebním boji za zcela principiální - dochází velmi pomalu a s velkou obezřetností, takže jej postřehnou jen ti nejpozornější. Takto provedená imaginarizace konkrétního však nevyvolává velkou sociální energii a lze ji vybalancovat metodami public relations, takže daný politický subjekt (strana) nemusí ani utrpět ve volebních preferencích - což je standardní argument zpětné vazby na vytváření fikcí na politickém poli.

Někteří kunsthistorici již interpretovali Český sen ve vztahu k současným světovým trendům. Nezůstávejme však pouze u výtvarného umění: ukazuje se, že kampaň a válka v Iráku za účelem nalezení zbraní hromadného ničení byly imaginárním podnikem, o kterém mohou autoři Českého snu jen snít. Narozdíl od Českého snu byl navíc financován přímo ze státních rozpočtů!

Ať už autoři zaměří tematiku výsledného tvaru jakkoli, v samotném divadelním aktu jejich problematického happeningu je jeden opomíjený motiv: přímo na místě, po "otevření" hypermarketu, předstoupili před "napálené" lidi a tváří v tvář se jim snažili nabídnout svá vysvětlení a hlediska. Pro vyznavače společenské morálky by v této dohře mohla svitnout naděje: zde je návod pro organizátory a tváře z kampaní zkrachovalých kampeliček a podobných projektů, které známe z českého veřejného prostoru poslední dekády. Mosty mezi Českým snem a českou realitou mnohým na první pohled chybí. Je nelehkým úkolem autorů budoucího filmu dokázat je přesvědčivě vyklenout.