Kvůli nejrůznějším peripetiím, které přinesla 1. a 2. světová válka, se až letos koná 50. ročník této nejstarší světové přehlídky současného výtvarného umění. Jako v předchozích letech nabízí návštěvníkům mezinárodní výstavu v Arsenale, kdysi největší evropské továrně na lodě, a samostatné expozice jednotlivých států v národních pavilonech v zahradách Giardini.

Rozpačitá mezinárodní expozice

Mezinárodní expozici s podtitulem Sny a střety měl na starosti Francesco Bonami. Jemu a jeho týmu kurátorů (byla mezi nimi i Catherine Davidová, autorka kontroverzní kasselské Documenty z roku 1997) se ale dramaturgie příliš nepovedla.

Výstava nabízí bazar okázalých gest a nekonečných videosnímků, takže pravidelní hosté Benátského bienále jen nostalgicky vzpomínali na Haralda Szeemanna, který před dvěma roky na stejném místě nabídnul kreativní podívanou. Výjimkou je pouze Bonamiho expozice v Muzeum Correr, která představuje osobnosti malířství 2. poloviny 20. století. Je to však jen padesát, byť skvěle vybraných obrazů: škoda, že počet není trojnásobný, šlo by o absolutní atrakci jubilejního ročníku bienále.

Disciplína působí nelidsky

Po rozpačitém Arsenale působí národní pavilony v Giardini jako osvěžení a v mnoha ohledech letošní Benátské bienále zachraňují před estetickým debaklem. Za vrchol lze označit videoinstalace v izraelském pavilonu. Výtvarnice Michala Rovnerová se tu zamýšlí nad tím, zda řád a disciplína nepůsobí nelidsky. Lidské postavičky jsou zmenšeny do velikosti hmyzu a diváci jako v laboratoři pozorují jejich každodenní pinožení, které nemá počátek ani konec. Inspirací se staly texty Samuela Becketta.

Stejně působivá je i expozice Chrise Ofiliho v britském pavilonu. Stěny září červenou a zelenou, světlík zaplnila secesně působící barevná skla. To vše vytváří umělé prostředí pro obrazy s motivy rostlinných ornamentů a milostných dvojic. Stylizace připomíná art-deco, obrazy však nejsou malovány klasickou technikou, ale jsou složené z plastických bodů, takže působí jako koláže z korálků.

S výtvarnou technikou experimentuje i Jean-Marc Bustamante ve francouzském pavilonu - nabízí velkoformátové figurální i abstraktní serigrafie na plexiskle, což umožňuje nové efekty, odlišné od působení tradiční grafiky.

Metrem do Itálie

Němci vsadili na fotografii. Candida Höferová tu má sérii pohledů do interiérů galerií, muzeí, pracoven a knihoven. Jen prostory a věci, vše bez lidí. Svým klidem a intimitou působí velké snímky jako obrazy holandského mistra Vermeera van Delft. Ze snění vás však vytrhne agresivní hluk přijíždějícího metra. Je součástí instalace Martina Kippenbergera, která se sestává pouze z obrovské větrací šachty, z níž v pravidelných intervalech vycházejí dunivé zvuky vozů podzemní dráhy. Zvláštní představa: U-Bahnem až do Benátek!

Výtvarník Fred Wilson nainstaloval v americkém pavilonu nejrůznější výtvarné citace černochů, jak se objevují v dílech starých benátských mistrů. Nejčastěji to jsou poslušní sluhové, tak jako gondoliér z Carpacciova obrazu, ale někdy i orientální vládcové, jak připomíná motiv z Veronesova Klanění tří králů.

Snad nejpůsobivější jsou pak video-citace z Shakespearova Othella: žárlivý mouřenín stále dokola dusí sněhobílou Desdemonu (bydlela prý na začátku Velkého kanálu). Děje se tak v moderní koupelně s černobílými dlaždičkami.

Napůl lidi, napůl myši

Česko-Slovenský pavilon je obsazený společným dílem moravského seskupení Kamera skura a slovenské skupiny Kunst-Fu. S Kristem cvičícím na kruzích se čeští čtenáři podrobně seznámili snad ve všech sdělovacích prostředcích. Velkou zásluhu na tom má mladý, ale zkušený kurátor Michal Koleček.

Expozice vypadá v kontextu bienále velmi dobře. Možná se čekalo, že bude víc šokovat. Ale v tomto ohledu nás předběhla australská sochařka Patricia Piccinini, která v Giardini vystavuje superrealistické podoby mutantů - napůl lidi a napůl myši a vedle jakési bytosti vzniklé křížením člověka, psa a prasete. Působivá vizuální hrůza.

K vidění je toho víc - divák by neměl pominout třeba dánský pavilon - člověk tu má pocit, že vejde do obrovského kaleidoskopu. U Holanďanů zas vystavuje Alicia Framis zvláštní oděvy pro ženy, které je chrání před nebezpečími 21. století - výstřely z pistole, požárem a útokem psů.

Jsou ovšem místa, kam se na bienále nedostanete. Venezuelský stánek je zavřen kvůli údajné cenzuře jihoamerické vlády a španělský pavilon je zazděn - speciálním zadním vchodem tam pouštějí jen Hispánce. Dohlíží na to ochranka v uniformách. Prý tam k vidění není nic, ale s českým pasem se o tom nepřesvědčíte.

Mimo Giardini stojí za vidění samostatná expozice Lucemburska kousek od Palazzo Grassi, oceněná i Zlatým lvem. Proč se hlavní cena bienále nedostala i na izraelský pavilon lze pochopit snad jen nedostatečnou politickou vůlí.

La Biennale di Venezia - Benátské bienále, Benátky: Giardini, Arsenale, Museo Correr, 15. června - 2. listopadu 2003, otevřeno 10 až 18 hodin, expozice v Giardini zavřena v pondělí, v Arsenele v úterý, Museo Correr otevřeno denně, www.labiennale.org, plné vstupné na tři dny 18 euro, na 2 dny 13 euro a na 1 den 10 euro