I pro návštěvníky letošního už devátého Festivalu evropských regionů (21. 6. až 30. 6. 2003) v Hradci Králové patří k nepřehlédnutelným postavám. Letos třiaosmdesátiletý Josef Vystrčil je jedním z nejstarších aktivních českých herců.

Co vás k divadlu přivedlo?

Moje matka milovala divadlo - dlouhá léta byla divadelní šatnářkou, mimo jiné taky u E. F. Buriana. Ze všeho nejvíc obdivovala operu. Měla takový názor, že opera patří ke vzdělání, takže mě už jako poměrně malého kluka brala do Národního nahoru na galerii na operní představení. Upřímně řečeno, častokrát jsem se tam nudil, nežli se všichni na jevišti vyzpívali, ale pokaždé jsem to vyseděl. Já jsem pražské dítě.

Vlastně omyl. Zpět. Narodil jsem se v jednom takovém malém městečku, které mělo svou radnici, svého starostu a jmenovalo se Karlín. Nejdřív to bylo samostatné město, a potom ho v roce 1922 připojili k Praze. Tak tam jsem vyrostl. Bydleli jsme kousek od viaduktu, kde byla plakátovací plocha. A na ní mělo své vyhrazené místo Národní divadlo. Dneska už se to nikde nedělá, ale tenkrát tam každý den vylepovali program i s obsazením toho, co se ten večer v Národním hrálo. Opery, činohry, balet, všecko. Já jsem si to vždycky strašně rád četl. Věděl jsem, co se hraje i kdo v tom hraje.

Kromě toho jsem chodíval každou sobotu na zlevněná odpolední představení do divadla Varieté, které stálo kousek od našeho domu. Byli tam tenkrát artisti skutečně světoví. Viděl jsem některé slavné kouzelníky jako Danteho a Kässnera, měli tam vynikající klauny. Já jsem totiž měl a mám dodneška hrozně rád artisty a cirkusové umělce.

Nebylo to tak trochu ze vzdoru vůči maminčině opeře?

To nebyl vzdor, měl jsem prostě rád operu i cirkus. Já to nějak neodděluju. Cirkus je cirkus, opera je opera. Každé má svoje a myslet si, že je něco z toho podřadné, to neuznávám. To i to je jiné, musí se to dělat jinak, ale obojí se musí umět. A u obojího je vidět, jestli se to umí, nebo neumí.

Neměl jste mamince někdy v životě za zlé, že vás přivedla k divadlu?

Budete se divit, ale neměl. Aspoň se nepamatuju. Já mamince vděčím prakticky za všechno, poněvadž po tátově smrti jsme byli pořád spolu. Kromě lásky k divadlu jsem po ní zdědil ještě jednu zálibu, ptáčky. Když byla moje matka mladé děvče, ono to je dneska už víc než sto let, tak žila se svými rodiči na zámku ve Lnářích u Blatné. Děda tam dělal něco jako kastelána a babička hospodyni. Tenkrát tam byl taky zaměstnaný jeden zahradník a ten pěstoval - dřív se říkalo místo "choval" "pěstoval" - kanárky. Tenkrát to bylo moderní. A máma se o ty kanárky starala.

Když se pak vdala a přišla do Prahy, přivezla si s sebou jednoho kanárka, ale tomu se v Praze nějak nelíbilo. Byl smutný, nevydal ze sebe ani hlásku. Pak jsem se měl narodit, a poněvadž se dřív smělo rodit doma, narodil jsem se doma. A ten kanár vám najednou zazpíval. To bylo první, čím mě tenhle svět uvítal. Máma si potom založila ptačí chov, a tak jsem vyrůstal mezi ptáčky. Byla doba, kdy jsme jich měli i dvě stě. Když máma umřela, tak mně ti ptáčci zůstali. Přebral jsem je ale v daleko menší míře. Vždycky jsem jich měl tak kolem dvaceti.

Kdy jste začal divadlo hrát?

To byla taková náhoda. Měl jsem jednu kamarádku, holku ze sousedství, s kterou jsem vyrůstal, a ona chodila do baletu. Jednou mě vzala s sebou a od té doby jsem tam začal chodit taky. Bylo mi asi čtrnáct a zřejmě mě to docela bavilo, když jsem u toho vydržel ještě řadu let.

To zní skoro jako filmový příběh Billyho Elliota. Kluk z drsného Karlína a dá se na balet?

Tenkrát byl Karlín jiný. Bylo tam jiné složení obyvatelstva, než je dnes. Karlín byl dřív měšťanský. Žila tam například spousta Židů. Měl jsem mezi nimi kamarády. Ještě dnes si na některé z nich vzpomínám... Jak jsme se potom za války scházeli a oni říkali, že ten půjde a ten už půjde... a nikdo z nich se nevrátil. Karlín mého dětství bylo poklidné místo. Jenom jsme se občas prali s žižkovskými kluky na hoře Vítkově. Děti se potřebují hýbat. Neměl jsem příležitost dělat sporty, jako třeba dneska má můj vnuk, a tak jsem se dal na balet, protože mě zajímal ukázněný pohyb.

Kde vás tomu umění naučili?

V soukromé baletní škole Heleny Štěpánkové. To byla bývalá primabalerína z Národního divadla. Soukromé hodiny u ní brala mimo jiné i slavná tanečnice Elena Tanasco, žena předního saxofonisty Karla Krautgartnera. Tanasco byla výborná tanečnice, ale bála se výšek. Zvedačky - to pro ni byl malér. Vzpomínám si, že mě paní Štěpánková brala na její hodiny, abych tam dělal "podstavec". I když jsem pak byl už v angažmá, pořád jsem do té školy chodil. Nakonec jsem si nechal vystavit vysvědčení, abych měl v ruce nějaký ten papír o vzdělání, jenže pak jsem ho stejně nikdy nepotřeboval.

A vaše první angažmá?

Začínal jsem jako elév v prvním českém profesionálním divadle pro děti a mládež, v Divadle Míly Mellanové. Míla Mellanová byla herečka, která si vzala vynikajícího pražského advokáta Mellana. Měli vilu v Podskalí a byli to tělem i duší Podskaláci. No a pan Mellan, aby jeho ženě nebylo smutno po divadle, jí platil tohle mládežnické divadlo. Zkoušelo se ve Vinohradském divadle, kostýmy i výprava byly taky z Vinohrad a dvakrát odpoledne se hrály v tehdejším Komorním divadle pohádky jako Švec a čert nebo Jiříkovo vidění. Moje matka byla v tom divadle dlouhá léta šatnářkou, a to i v době, kdy já jsem byl už dávno pryč.

Kam jste šel pak?

Byla to těžká doba. Peněz moc nebylo, o angažmá byla taky nouze. Dělal jsem takové všelijaké pokusy. Tehdy došlo k mému prvnímu setkání s Emilem Františkem Burianem. V jeho Déčku jsem si zahrál v sezóně 1939/40 postavičku Falaleje v inscenaci Ves Stěpančikovo. Byl jsem mladý a chtěl jsem si toho zkusit co nejvíc, a tak jsem si od Buriana odskočil do cirkusu rodiny Štěpánkovy. Měli takový menší stan, ze zvířat psy a dva hady, později i krokodýly.

Já jsem tam kromě pravidelných excentrických čísel dělal všechno, co bylo třeba. To byla velká škola. Štěpánkovi byli známá cirkusácká rodina. Jedna jejich větev potom zůstala v Americe u Barnuma. Taky jsem byl krátkou dobu v Národním divadle, kam mě doporučil Joe Jenčík, a v divadle Uranie. Válku jsem skoro celou protancoval ve Velké operetě. Těsně po válce jsem dostal angažmá v karlínské operetě, které tenkrát krátce šéfoval E. F. Burian. Tam taky moje tancování skončilo.

Jakto - skončilo?

Páni doktoři mi řekli, že mám pochroumanou páteř, a vyhrožovali, že když nenechám tancování, tak se jednou už nenarovnám. S tancováním jsem sice přestal, ale přeběhl jsem k činohře. Nejdříve do Divadla mladých pionýrů, které tehdy založil režisér Václav Vaňátko, mimo jiné švagr E. F. Buriana. A pak na celých sedm let do Vesnického divadla.

Co to bylo za divadlo? Dnes už se o něm moc neví.

To byl takový zvláštní útvar k propagování socialistické vesnice, řízený ministerstvem zemědělství. Ředitele dělal bývalý pracovník magistrátu, zapálený ochotník a později divadelní ředitel v Klatovech, Franta Smažík. Jeho bratr Karel byl režisérem ve Velké operetě. Vesnické divadlo mělo nejdřív tři a pak dokonce deset souborů. Měsíc se zkoušelo a potom se asi dvacet dní v měsíci jezdilo po štacích. Pak byl týden volna a zase se vyrazilo na další štaci.

Po půl roce se nazkoušel nový repertoár, dvě hry pro dospělé a pohádka, a zase se s tím vyjelo do nějakého okresního města, kde jsme se ubytovali a každý den jsme jezdili hrát do nějaké vesnice. V noci jsme se vraceli a ráno tam jeli znovu, tentokrát zahrát pohádku. A pak jsme zase přejeli jinam. Hráli jsme po hospodách, někdy za strašných podmínek, ale lidi na nás docela rádi chodili. Oni totiž na těch vesnicích vlastně žádné jiné vyžití neměli.

Nám bylo v podstatě jedno, jestli máme plno nebo ne. O peníze nešlo. Všechno to platilo ministerstvo. Hrálo se leccos. Ruská klasika, česká klasika, hodně Jirásek, Maryša a pak taky současné hry o "zlých Američanech". Zvláštní kapitolu tvořily hry instruktážní: například Kyselé mléko, to bylo o tom, jak na jedné vesnici vzniklo Jednotné družstvo a kovář měl za úkol starat se o mlíko. Jenže ono mu to mlíko pořád kysalo a nemohlo se zaboha přijít na to proč. Až jeden jeho kamarád přišel na to, že když kovář svačí, bere si to mlíko a při tom jí chleba. Co nevypije, nalije zpátky, a protože v tom zbylém mlíku nadrobil kousky chleba, tak to mlíko zkyslo. O tom byla celá hra.

A to se hrálo na vesnicích a hrozně se to líbilo, poněvadž se sedláci mohli uchechtat, jak je to blbý. V tomhle Vesnickém divadle se sešla spousta zajímavých lidí. Rovnou ze školy tam například přišel Vladimír Menšík. Byl to jeho jediný rok u divadla, pak už se nikdy na jeviště nevrátil. Pamatuju se taky na režiséra Alfreda Radoka. Nikdy jsem s ním nic nedělal, zato z jeho seminářů jsem žádný nezameškal. Vykládal nám Stanislavského metodu a dovedl to tak podat, že jsme to nejen pochopili, ale museli jsme to nakonec i přijmout. Přiznám se, že co mě tenkrát Radok naučil, z toho žiju tak trochu dodnes.

Vesnické divadlo jste opustil kvůli loutkám?

Tenkrát se ozvala zase ta moje touha experimentovat, a tak jsem ve čtyřiapadesátém roce opět začínal. Tentokrát v loutkovém divadle v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Základ těchto divadel později vytvořil plzeňskou Alfu. V tomto období jsem se také seznámil se svou třetí ženou, Mirkou Kostřábovou, která přišla do západočeského angažmá z prvního loutkářského ročníku DAMU. Když jsem se pak dozvěděl, že by mělo vzniknout Východočeské loutkové divadlo v Hradci Králové, do jehož názvu později přibyla pohádková příšera Drak, nemohl jsem u toho nebýt. 

Jaké byly ony průkopnické roky v Draku?

Každý začátek je těžký. Tenhle připomínal doslova národní obrození. Dobu, kdy ještě stará paní Arnoštka Kopecká jezdila po štacích se svým koníčkem. My jsme taky byli pořád na cestách. Vstávali jsme třeba i v pět ráno. Nic jsme neměli a dělali jsme úplně všechno. Já jsem například hrál, maloval kulisy a občas i režíroval. Moje žena dělala do doby, než přišel do divadla Petr Matásek, výpravu a zároveň hrála. Tohle "všeumělství" zůstalo loutkářům dodnes.

Proč jste po deseti letech z Draku odešel?

Ze zdravotních důvodů. Jednoduše jsem zkolaboval. Ohnul jsem se a už jsem se potom rok nenarovnal. Balet si vybíral svůj dluh. Nabízeli mi invalidní důchod, ale já jsem se bránil. Musel jsem změnit zaměstnání. Tenkrát se v loutkovém divadle používaly převážně spodové loutky. Při jejich vodění se herec musel všelijak proplétat. A to jsem já absolutně nemohl. A protože se báli, aby Mirka z Draku neodešla se mnou, zařídili mi báječnou věc. Poslali mě do pionýrského domu jako výchovného pracovníka. To jsem dělal asi rok a pak, těsně potom, co nás přijela osvobodit spřátelená armáda, jsem odešel do tehdejšího Divadla Vítězného února, dnešního Klicperova divadla, jako inspicient a příležitostný herec.

Když se ohlédnete, které své roky u divadla považujete za nejšťastnější?

Nejšťastnější byla pro mě osmdesátá léta. Tenkrát jsem zažil dvě hodně zajímavé věci. Byly to především počátky královéhradecké Besedy. Když tahle studiová scéna před dvaceti lety vznikala, nikdo nevěděl, co z toho může být. Nebrali to moc vážně. Jenže já už mám nějak ty věčné začátky a experimenty v povaze, a tak jsem šel za Pepíkem Kroftou, který tam měl režírovat, že bych do toho chtěl jít taky. Začali jsme zkoušet Voltairovu hru Na Candida.

Zkoušelo se doslova na staveništi za zvuků míchačky. Bylo to všelijaký, ale nakonec jsme to dozkoušeli zároveň s těmi stavebními úpravami a měla být premiéra. Z cirkusu jsme si půjčili lavičky, na scéně jsme vytvořili takovou poloarénu, po stranách jsme dali dvě patrové železné postele a čekali jsme na diváky. Tenkrát přišel do divadla jeden šikovný chlap náborář, mimochodem dnes je z něho ředitel Klicperova divadla, a ten se zakousl do propagace a chodil po školách, přesvědčoval.

Tenkrát se do Besedy ještě chodilo zadním vchodem, diváky jsem pouštěl já, posazoval jsem je nejdřív na lavičky, pak na ty postele a nakonec nestačily ani matrace, které jsem měl pro případ nouze připravené pod těmi lavičkami. Pořád chodili lidi. Nechtěl jsem je poslat domů, a tak mi nezbylo nic jiného než posadit je přímo na scéně. Když jsem je všechny usadil, vzal jsem si kostým a šel hrát. Když se dohrálo, bylo to, jako když vybuchne bomba. To se málokdy vidí, takové ovace. A další den už stála v předprodeji fronta na lístky. Tak takhle se v Besedě začínalo. Zaplaťpánbůh za to! 

A ten druhý zážitek?

To se odehrálo v té samé době, kdy začínala Beseda, v osmdesátém roce. Tehdy přišel do divadla Jan Grossman. Zkoušel jsem s ním Maryšu a Brechtova Pana Puntilu a jeho služebníka Mattiho. Grossman byl strašně milý pán a strašný puntičkář. Byl to ten typ režiséra, který má celou hru do puntíku předem udělanou. 

Maryšu jste si na tomtéž jevišti zahrál po letech ještě jednou, v Morávkově inscenaci. Vybavovaly se vám během zkoušení s Morávkem některé situace z Grossmanovy inscenace?

I když jsou Morávek s Grossmanem při režírování podobní puntičkáři, jejich Maryši jsou úplně jiné. Grossmanova, to bylo čisté divadlo. Grossman ctil divadelní linku. Všichni byli v civilu, byl tam jediný kroj, a ten tam jenom visel na Maryšinu svatbu, ani ho neměla na sobě. Scéna rekrutů, to bylo jedno velké pozdvižení, lezli přes vrata, hulákali. Morávkova Maryša byla podle mého názoru ovlivněná filmem. Hodně se v ní zpívalo, všichni byli naparádění. Bylo to opravdu úplně jiné, poněvadž divadlo se dneska dělá jiné, změnilo se i vnímání lidí. A v tom je taky ten fór: Dělat takové divadlo, aby to ve své době něco lidem říkalo.

Máte dnes ještě nějaký sen? Nějaké přání?

Měl jsem. Moje veliký přání bylo vidět vysokou jezdeckou školu ve Vídni a dostat se do Itálie. V Itálii jsem byl, vysokou jezdeckou školu ve Vídni jsem viděl. Tak co?