Ale přicházeli i děti a vnuci pamětníků, nejen abiturienti šesti divadel, která spojuje zrod před (cca) čtyřiceti lety a nepřetržitá existence do roku 2003. Agentura Tichý - Ježek se festivalem rozhodla připomenout dosud žijící, z odstupu přitom čím dál významnější éru české a slovenské (československé, československé) kultury 2. poloviny 20. století. Tečkou za přehlídkou je právě vydaná stejnojmenná kniha rozhovorů se zakladateli a protagonisty těchto divadel.

V rozhovorech však vystupuje osm zasloužilých mužů, neboť kupecké počty nejdou dohromady nejen s jejich tvorbou, ale ani s personální statistikou. Jsou to Jiří Suchý (Semafor), Ivan Vyskočil (bez adresy, tehdy i dnes nenahraditelné libero českého divadla), Milan Lasica (Štúdio L+S, Július Satinský už bohužel účast na této přehlídce sledoval odjinud), Jan Schmid (Studio Ypsilon), Stanislav Štepka (Radošinské naivné divadlo), Ladislav Smoček (Činoherní klub), Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák (Divadlo Járy Cimrmana).

Se znalostí předmětu koncipovaná kniha se vymyká současné (nad)produkci knižních rozhovorů s kdekým, působí jako Křivoklát ve srovnání s vesničkami dnešního "podnikatelského baroka". Tady odpovídají na věcné otázky lidé, kteří něco umějí, vědí, pamatují, vyrovnané a skutečné osobnosti. A díky té střízlivosti se kniha stává pravou historií, která nás může zajímat - nejen data a známé události, ale vztahy mezi lidmi, jak se stalo, že...

Že například Ladislav Smoček, jeden z nejpozoruhodnějších českých dramatiků posledních padesáti let, byl dvacet let téměř neznámý pro širší publikum, dramatik ve stínu. Proč? Taková je jeho definice normalizace: Nehrála v tom roli jen politika, ale zejména závist vůči úspěšným. A zatrpklí, ale agresivní nýmandi se drali na jejich místa.

Že Tichý s Ježkem zařadili do knihy rozhovor s Ivanem Vyskočilem, svědčí o smyslu pro hledání podstaty věci. Vyskočil byl tehdy nějak téměř u všeho, co se dělo, ale většinou neoficiálně, jako kyslík, o kterém se ví, ale nikdo o něm moc nemluví, prostě ho dýchá. A Vyskočil taky má vysvětlení, proč právě ti ostatní v knize zpovídaní dokázali jako umělci žít a tvořit i přes nepříznivé podmínky bezmála půlstoletí, a pak i po naprosté politické a ekonomické proměně:

Těch čtyřicet i více let patří k paradoxům toho režimu. A mám za to, že to je případ od případu. Někde prostě tím, že bylo nejen nesmírně obtížné určité divadlo založit, ale když už vzniklo a bylo, tak bylo neméně obtížné je zase zrušit. Taková rigidnost jde zpravidla ruku v ruce. Dále... popularita a s ní i jistá kodifikace daná televizí, rozhlasem, tiskem - prostě úspěchy. K tomu "vlastní" divadlo, to je dvojí jištění. Za nejdůležitější považuji ovšem to, že to vesměs byli nezaměnitelní "otcové", původci, autoři a nikdy toliko - nebo i vůbec - zaměstnanci. A myslím, že to je moment, na kterém bude i nadále stále víc záležet, který i v budoucnu vidím jako rozhodující. To autorské, autorství.

Má ještě někdo nějaké otázky?

Tichý - Ježek / Tono Stano: Šest z šedesátých, Divadelní legendy malých scén, Radioservis 2003 314 stran, 229 Kč