Všechno je ovšem ještě trošku jinak. Současný prezident se nejmenuje Klaus, ale prostě jen Pan inženýr, Milan Knížák je Milan Kubů a autor není Marek Hofman, nýbrž starý pan profesor Miroslav Kutílek. A přestože je příběh plný dosti kontroverzních politických paralel, je knížka hlavně příběhem milostným.

Autor pod pseudonymem Marek Hofman poprvé publikoval před necelými dvaceti lety v samizdatové edici Petlice. Po románu Hra na divergenci přišlo krátce před revolucí Sedm dní v kolínském Indexu a v roce 1993 už u nás řádně vydaný román Víry živé vody. Pak se po něm v podstatě slehla zem. Kávový Voko je pro vědce a spisovatele po třinácti letech návratem poměrně zdařilým i vtipným.

Příběh hlavního hrdiny, trochu příliš hravého a nerozhodného matematika a ambiciózní slečinky ze Spořitelny je vcelku obyčejný. Seznámení krátce před sametovou revolucí nabírá spád v revolučních dnech, kdy matematik získá spoustu politicky vlivných nepřátel a jeho žena nastoupí cestu k obrovskému bohatství, která byla možná jen v dobách divokého kapitalismu. Profesorovo vyprávění, které dál běží stejně jako děj, vzbuzuje vědoucí úsměv, když poznává nejen zákonitosti mezilidských vztahů, ale i politické pozadí příběhu.

Jen závěr má možná trochu dramatičtější ráz. Civilnost a poklidnost vyprávění ovšem nejsou knížce na škodu. Naopak. Škodí jí příliš ostré paralely se skutečným světem a "hrdiny" nedávných i dnešních dnů. Určitě se proto najde dost čtenářů, kterým Kávový Voko do oka moc nepadne.

 Marek Hofman: Kávový Voko Ilustrace: U. G. Sato. Beta Books, Praha 2006