Ve své knize i v tomto rozhovoru dbáte na to, aby se slovo klaun psalo po anglicku clown. Proč?

Nevím, kdy a proč se začalo clown psát foneticky. Jestli se to neobjevilo s džezem a rokenrolem. Mohlo to být za Novotného, kdy do ČSR bylo vecpáno ještě jedno S. Možná to byl průnik studené války do české mluvnice... Něco jako snaha přiblížit se ruštině s jejím fonetickým přepisem cizích slov. Jazzmani, rockeři a dokonce i judisti tuhle inovaci "opískovali" a prosadili svou. Věřím, že nebudeme časem psát "pablik rilejšn" či "sajnsfikšn" a že nám aspoň naši kolegové v EU budou rozumět. Že konečně zdegeneruje i patvar klauniáda (po vzoru spartakiáda), ale budeme moci pokračovat v psaní clownerie, jak psával Karel Čapek a Osvobození. Osvoboďme se od té blbé "zčešťovací" tendence! Nebo budeme naopak psát "blůs", "brejkdáns" či "kůlnes"? Unikla mi snad nějaká globalistická tendence a časem budeme všichni od Košíř až po Brůklyn psát a říkat ÓLRAJT a OUKEJ?

Jak se cítí clown v dnešní době?

Nevím, jak se cítí clown, já jsem ještě pořád předclown. Jsem něco mezi mimem, gagmanem a clownem. Mim se cítí blbě, a proto se metamorfuje v clowna.

Proč se mim cítí blbě?

Protože se změnou režimu pantomima u nás teď jen živoří. Něco podobného se už jednou stalo v polovině 19. století ve Francii, kdy odešel Ludvík Filip a Napoleon III. zrušil cenzuru. Tehdy skončilo slavné období romantické pantomimy. Přišla éra vaudevillu a mimové buď šli od řemesla, anebo, aby se uživili, se začali učit od importovaných anglických clownů. Něco obdobného se teď děje u nás.

Odcházíte tedy od řemesla?

Ne, jsem ten druhý případ. Měl jsem v téhle smutné situaci to štěstí a o tom je mimo jiné má knížka, konkrétně její část Australský deník že mě Osud ztělesněný Slávou Poluninem dal na vlastní kůži poznat clownerii a ze stárnoucího gagmana se stal "mladý" clown. Navíc se teď kryje můj věk s věkem clowna, protože clown je opilý stařec nebo možná taky starý opilec. Vždyť si přečtěte ty znaky - věneček vlasů kolem pleše a červený nos. Je to venkovan, ale může to být taky, jak jsem na to přišel právě v Austrálii král Lear komedie, šílený tragický stařík. Je to archetyp.

Jaký je rozdíl mezi clownem, mimem a gagmanem?

Gagman vymýšlí fóry, mim je zpracovává do komunikativní němohry, clown do ní navíc přimíchává vědomí smrti.

A proč chce clown zpívat blues?

Africká černošská hudba dala vlastně vzniknout v nových podmínkách na americkém kontinentě jak jazzu, tak později rock'n'rollu. A to jsou hudební formy, které mě celý život přitahují, drtí i natřásají. A jestli jsem říkal, že se metamorfuji v clowna, tak současně se ve mně taky starý rocker metamorfuje v nadšeného bluesmana.

Co ve vás tedy převládá bluesman nebo clown?

Cítím se obojím, a právě proto bych chtěl udělat bluesovou clownerii. Chtěl bych sblížit ty dva světy, které jak cítím k sobě patří. Hořká muzika s tím hořkým metafyzickým životním pocitem. V našem oboru platí jistý přírodní zákon, který určuje povahu rolí, jimiž herec během života prochází. Od dětských rolí přes milovníky a charaktery po dědky. A na konci přicházejí na řadu starci čím dál osudovější, čím dál kouzelnější, až do smrti.

My, komedianti na okraji, my zbavení kamenných zdí divadel, jsme otevřeni přírodě jako dávné kočovné herecké rody a couráme po světě jako toulaví bluesmani. Blues & Humor spadají do téže kategorie božské hry. Jsou to různé výrazy jedné a též imaginace. Výtečný bluesman Honza Ponocný se teď vrátil z Chicaga naprosto nadšený a řekl mi: "Oni hrajou, jako když dýchají, tak samozřejmě a jednoduše..." Myslím, že v tom to je. Oni nehrají noty, ale pocity. My nikdy nebudeme hrát jako v černoši Chicagu, ale můžem hrát jako Češi v Praze. Jsme Středoevropani, a v tom je právě zakletej náš možný budoucí příspěvek do globalizovaného světa muziky zvané blues. Jinak ho hrají Skandinávci žijí v jiné krajině, mají fjordy, mořem ošlehané skály a bergmanovskou osamělost. A je to tam slyšet. Stejně si dovedu představit, že Indové nebo Japonci budou hrát blues po svém. A já hledám blues, které hraje clown.

Jak takové blues bude znít?

Chvílemi bude minimalistické, tiché, možná trochu nostalgické, někdy punkově zdivočelé a brutální, bude mít spoustu kvákavých barev. Jindy se bude motat kolem jednoho tónu. A texty budou spíš morgensternovské než hookerovské nebo muddywatersovské.

Zmínil se jste o osudovém setkání se Slávou Poluninem, o svém hostování v jeho show. Tehdy že jste v sobě objevil postavu v clowna...

Sláva je jeden z největších současných clownů světa. Je to Rus, který za Gorbačova ze své země odešel. Měl štěstí, toužil do Prahy, ale došel do Anglie. A cosi ruského se spojilo s čímsi britským, hravost a sentiment s nonsensovým, pohádkovým světem. Britové na to úžasně zareagovali. Oni clownerii umí ocenit, stal se šlágrem Londýna a za své Slava's Snow Show dostal Cenu Lawrence Oliviera. Britům neunikla jistá rovina, která v jejich clowneriích nikdy nebyla ten vklad je vyloženě náš, slovanský.

A já měl loni příležitost jeho zvláštní poetiku poznat na vlastní kůži, když jsem s ním v Austrálii po dva měsíce sedmdesát představení, v sále pro dva tisíce diváků - hrál v jeho Snow Show... Ukázal mi spoustu věcí, který ve mně jsou, ale já o nich nevěděl anebo jsem je neuměl používat. Byl jsem unešenej, když mi jednou zavolal do Prahy, pozval do Španělska a tam pro mě naprosto nečekaně mi nabídl angažmá.

A když jsem s ním pak hrál, řekl mi: "Borja, ty žóltyj ty ten žlutej jsi!" Abyste rozuměl: celé show hraje pět zelených a jeden žlutý clown protagonista. Je to mnohaleté Poluninovo dílo, s kterým objel celý svět a stále je žádané. Že si vybral mne jako svou alternaci, to je víc než pocta... Ovšem u něj se hraje tak, že každý umí všechny postavy pět zelených a jednu žlutou a on vždy před začátkem představení určí, kdo koho bude hrát. Udržuje tím obrovské tvůrčí napětí a soustředěnost. Každé představení tak dýchá životem, herec neupadá do rutiny. Hrát u Polunina bylo pro mne ohromné dobrodružství.

Co ještě vedle tohoto přístupu jste u Polunina objevil?

Například jeho styl "zavřené" komiky. V portále před představením mi spiklenecky zašeptal: "My sekrétnoj tějátr" Jsme tajné divadlo. Co tato zaklínací formule způsobila, popisuju v druhé části své knihy: Co je to stát na jevišti a být nositelem tajemství...

Mohl byste aspoň jedno z těch tajemství prozradit?

Například jsem, konečně, objevil magii tzv. dead pan - nehybné tváře. Já celej život měl rád Bustera Keatona a ten jeho tajuplnej nehybnej stone face, tu kamennou tvář. Ale na jevišti, i když jsem pětatřicet let hrál grotesku a modlil se ke Keatonovi, jsem se šklebil jak blázen. Pořád ve mně bylo víc mima než clowna. Až Polunin a jeho koncepce metafyzické clownerie, koncepce zavřeného komického výrazu mě během měsíce usilovného trápení otevřeli nový svět.

Najednou jsem stál na jevišti a měl jsem jak říká Kerouac TO. Zjistil jsem, že umět mít ten dead pan je ÚŽASNÁ věc. Divák do poslední chvíle netuší, co vzápětí uděláte. V tomhle vysoceoktanovém jevištní tajemství se clown stává pánem magického konání zvaného divadlo. Může vodit snícího diváka, kudy a kam chce. Mluvíte o tajemství divadla.

 Vy jste ale před nedávnem znovu otevřel ještě jedno tajemství. Tajemství života: narodil se vám syn. Jak se cítí v dnešní době stárnoucí otec?

Pozdní otcovství je úžasná věc. Je to podzimní revoluce, příležitost k revizi životní filosofie. Myslím, že tatínkové, kteří jsou ve stádiu životní kariéry nebo nedej bože před ní, nemají šanci celej ten zázrak vzít se vším všudy. Akorát... že, nevím, jak dlouho spolu budeme. To je na jednu stranu skličující, ale taky velkolepé. Užíváme se zplna o to víc. Kromě toho ho taky vykrádám. Ale to nejsem sám, to dělal třeba Harry Langdon, když používal takzvanej babyface. Tam někde, v dětství, v úplným, nejranějším dětství je podstata clownství.

Jak se váš syn jmenuje?

 Max. Proto by se má chystaná inscenace měla jmenovat Max's Brothers and Rock'n'roll Circus. Je to hříčka. Každý jistě zná slavné americké komiky Marx Brothers. Pro druhou část názvu mě inspirovali Monthy Python a jejich Flying Circus. Mám totiž rád názvy z rodiny jako Rolling Stones Rock'n'roll Circus, a, bože, málem bych zapomněl na nejdůležitější projekt šedesátých let Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band od Beatles.

A proč tyhle vzory?

To je jasný, bude to hudební clownerie s elektrickou kytarou.

Nebylo by přesnější použít místo Max's Brothers Maxovi bratři pojmenování Max's Fathers Maxovi otcové?

V poetickém slova smyslu jsem Maxův bratr a všichni, se kterýma si plácnu, budou Maxovi bratři, bratři dítěte. Je mu osm měsíců už chodí, brouká... Jeho první setkání s vařenou špagetou to bylo úžasný divadlo! Clownerie par excellence...

O čem ta inscenace bude?

My, přírodní komedianti, jsme pověrčiví a měl bych držet zobák. A tak prozradím jen toto: zajímá mne podobenství o Jákobově žebříku. Bude to tragikomedie.

Jak umírá clown? A co po něm zbude? Červený nos v prachu cest? Vůně šminek v šatníku?

Kdysi jsem ve Zlíně zpíval rock'n'roll s bílou maskou a s bílou kytarou. Tak si říkám, že i takhle skončím ovšem s blues, černou kytarou a v černým kostýmu. A nebo to bude teprve začátek...