Hlavní obsah

Sámové patří jen větru a tančí s duchy

Právo, Petr Matoušek

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Žádné triky, žádní falešní sobi. Po této tundře jich běhá přes 450 tisíc z masa a kostí, což je stádo desetkrát početnější než jeho hospodáři, kteří si říkají Sámové a jsou na tom stejně jako zbytky Lužických Srbů. Sámština jakbysmet. Ne nadarmo se říká, že Sámové rozmlouvají v rodné řeči jen se sobem, zatímco s Bohem finsky a s úředníky švédsky či rusky - tedy jazyky nejsevernější Skandinávie, kam byl nejstarší přírodní národ Evropy zatlačen a kde získal hanlivé označení Laponci.

Článek

Laponsko znamená "země záplat", ale ani tady nejsou dnes vlastními pány: tvoří pouze tři procenta místních a na Brusel hledí se skepsí vůči kvótám a unitářství od zeleného stolu. Vždyť Sámové patří jen větru a sobě samým, domov si nosí v srdci a den co den děkují živlům za to, že je zatím nechaly naživu, jak vyplývá z jejich slovesnosti zachycené ve svazku O muži, který si koupil svědění.

Jako u každých nomádů mají sámské příběhy blízko k oblakům i pod zmrzlou zem, jako by hranice mezi těmito světy neexistovaly a duše čarodějů na toulkách je zdolávaly rychlostí myšlenky. Sběratel Qvigstad roku 1929, jeho moderní norská redaktorka i duo pečlivě komentujících překladatelů ostatně svorně poukázali, že se tu nadále prolínají animismus se šamanismem, luteránstvím a na poloostrově Kola i s pravoslavím.

Okouzlujícím rysem sámského folklóru je fakt, že všechny tyto vlivy dokázal přijmout jako děti do jedné rodiny. Díky tomu nabízí nejen čistokrevné pohádky a bajky, ale také mravoličná podobenství z kazatelen nové víry nebo anekdotu pro chvíli, než se hmátne palčákem a přiloží. Moudří v nich vyprávějí o původu okolních věcí, smyslu tabu a bestiáři duchů, kteří sice mívají slabá místa, jenže jejich nečisté síly stojí za sněžným šílenstvím, závistí i nemocemi párového soužití, jaké známe ze zbytku Evropy, ačkoli v krizi obvykle nepojídáme bližního svého.

Když si Karel Čapek před sedmdesáti lety v Cestě na sever mezi ledovým lidem v "nejkrásnějším okrese na světě" posteskl, že s folklórní malebností to jde z kopce, je-li téměř všude "odznakem služebnosti vůči lidem daleko míň malebným", netušil, jak hořce pravdivé bude tušení, že národopisný svéráz zůstane "jenom lidem, kteří si jím vydělávají na živobytí". Pro klienty dnes ztělesňují suvenýr ve výloze, svačinu na cestě, v nejlepším případě "ušlechtilého divocha".

Jediná solidní folkloristická cesta, jak jejich hlas uchovat, spočívá v odmítnutí romantických příkras generace Němcové, neboť tahle tónina je jiná a potvrdilo ji svého času už Rasmussenovo úsilí v Grónsku. Sámská pravda je lineární bez výjimky, literární, jen když chce, a liberální podle potřeby. (A když se sejdou tři sobi, tak se radost násobí.) V počinu vítajícím Mezinárodní polární rok 2007 tedy Argo znovu potvrzuje, že menšinám dopřává ve své výstavní edici víc preciznosti a důstojnosti než majoritám: dílčích pravd ať si je mnoho, ale u národů na vymření mnohdy zbývá jediná.

J. K. Qvigstad: O muži, který si koupil svědění - Pohádky a pověsti Sámů. Přeložili Viola a Zdeněk Lyčkovi, ilustroval Luboš Drtina. Argo, Praha 2006. 

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám