Článek
V románu Vesnice (2004) poslouchá pod okny těch, kteří kdysi utekli na venkov před tím, co by je čekalo ve městech - a natrefili tu na osud, vyhlížející uprchlíka z Bagdádu jako smrtka před branami Káhiry s otázkou: kde se couráš, člověče?
Sólo pro trucovitý spotřebič
Neméně obeznalé jsou v knize vzpomínky sedmdesátníka, jehož ohlížení má podobu Sacherova dortu s vrstvami aktuálního a minulého včetně nezbytné červené, jen si zakrojit. Zpověď Owena Mackenzieho z novoanglické obce, která slouží jako vzorek dohasínající puritánské tradice, prochází pořádný kus cesty od hospodářské krize až po panování Bushe II., zato s vhledem staříka proměněného v "trucovitý domácí spotřebič".
Jako bývalý programátor byl Updikeův hrdina svědkem rozmachu oboru, který se od umění mágů ovládajících sálové počítače vyvinul v levnou zábavu pro masy, jako proutník vychovaný příležitostmi absolvoval div ne sexuální zasvěcení, nad nímž by si dnešní mladík odfrkl jakbysmet. Ve 40. letech zažíval Owen divadlo "kam až se může" s dopady na postpubertální psychiku, v 50. letech hru společnosti konzumu s fasádou puritánské morálky.
Poté přišla sexuální revoluce a s ní uvolnění zábran do té míry, že to dnes nejsou ženy, kdo se potřebuje vzmužit. V důsledku toho Owen své druhé manželství "kupoval za vysokou cenu" a krach tohoto prvního, k němuž se v myšlenkách vrací, považuje tak jako sám autor za důvod, proč vůbec mluvit, aby v závětrné americké idylce stálo aspoň něco za řeč.
Vědět, že vědí
Přesto nám jako glosátor malé komunity svěří velké věci, poněvadž americká předměstská obec je přece jen jinačí hnízdo než grunt klanu Škopkových, možná je příliš exkluzivní i na neobarokní čtvrti našich satelitních dědin. Sex tu podle hrdiny není pouze binární fantazií mezi nulou a jedničkou, do níž Owen skromně nakoukl. V porovnání se "sexem ve městě" třeba na Manhattanu, který se v provedení Candace Bushnellové proměnil v blazeovaný návod k použití světa podle časopisů na křídě, má v sobě sex na vsi víc pověrčivosti, ocitá se lidem víc na očích a spoléhá se na jejich diskrétnost.
Tím, že vesnice uhlazuje "imperativy do zvyků" a chrání nás slupkou osvědčené povrchnosti zevnitř i zvnějšku, "mírní šílenství" v touze po řádu, kterou ve vzpomínkách tohoto inženýra odedávna narušuje už druhý zákon termodynamiky tím, že může-li se něco rozkramařit, zcela jistě to nikdo neuklidí - a čert ví, čí úradek za tím vězí. Další Updikeova inventura soužití, naplnění i vyčerpání není tuctová, neboť ani mluvčí není tuctový a statistická průměrnost je konstrukt dobrý leda pro ohlupování voličů. Owen si uvědomuje, že "časem pro tvořivé skoky je úsvit", který má dávno za sebou, ale občas nás hutnost jeho zpovědi ubezpečuje, že jeho tvůrce ani v pětasedmdesáti nepřestal být básníkem.
Nikoli od věci tedy Updike nadepisuje bilanci svého alter ega viktoriánskou skladbou Matthewa Arnolda Doverská pláž, která je klíčová také pro bilanční román britského kolegy McEwana Sobota, a připomíná nám, ať v době bez zřetelných hodnot a obzorů neopouštíme jeden druhého. Ani v kotli pekelném na vsi, ani ve vesnici globalizované.
Je něco zrádného ve státě americkém
Říká se, že spisovatel píše celý život jednu knihu s podobným úsilím, s jakým malíř zachycuje na plátno výjev, který mu uhranul. Absolvent Harvardu a oxfordský student dějin umění John Updike by se tomu srovnání nebránil, neboť dělá vše pro to, aby svou katedrálu a lekníny viděl jako Monet v celé paletě barev. Ačkoli se jeho variace zaměřily na konzumní tápání středního stavu na předměstích, nepřestávají udávat tón satirám o americkém snu - a dokud se ta stádní chiméra nenaplní, musí jeho hrdinům stačit sex. Po praxi v New Yorkeru se Updike zkusil prosadit básnickou sbírkou Vyřezávaná kvočna (1958; jeho poezii shrnuje v češtině výbor Domácí biograf). Mezi hvězdy nastupující generace - Rothe, Wolfea a Carvera - se vyšvihl románem Kentaur (1963, č. 1967), který obdržel Národní knižní cenu. Ještě památnější je jeho pentalogie o tom, jak "důmyslné konspirace Amerika spřádá, aby učinila své občany nešťastnými". Eskapády modelového človíčka Harryho Angstroma přezdívaného "Králík", jež autor postupně rozšířil na pentalogii, se začaly odvíjet roku 1960 v předbeatnické frašce Králíku, utíkej! (č. 1980). V románech Králík se vrací (1971), Králík je bohatý (1981, č. 1990), Králík v klídku (1990) a v povídkovém epilogu Králík se rozpomíná (2001) se hrdina propasíroval novodobými americkými dějinami a z nevěrníka se postupně stal tiskařem, majitelem autosalonu a nakonec brblavým dědkem z přímořského letoviska, kterého bolí záda a celý svět. Cyklus autorovi vynesl dvě Pulitzerovy ceny. Milostná "škatulata, hejbejte se" vděčně zachycují próza Chceš si mě vzít? (1976, č. 1983) a povídkový soubor Milenci a manželé (č. 1984). Vážnější důsledky maloměstské nudy v době atentátu na JFK vypozoroval Updike v románu Dvojice (1968, č. 1993) či při rozboru "domáckých" kořenů násilí v nejnovější knize Terorista (2006). Mezi desítkou dalších děl plodného tvůrce figuruje nejen duchařina Čarodějky z Eastwicku (1984, č. 1993), podstatně hloubavější než filmová adaptace George Millera, ale i provokativní interpretace hamletovské látky Gertruda a Claudius (2000, č. 2003), kde autorův věčný spor pokušení s odpovědností zastihujeme v kulisách prohnilého státu dánského.
John Updike: Vesnice, Přeložil Jiří Hanuš, Paseka, Praha 2006.