Článek
Donedávna obecně platilo, že památka musí mít aspoň 50 let, aby měla památkovou hodnotu. Takže podle tohoto pravidla by stavby postavené po roce 1956 ještě chráněny být neměly. Ovšem některé z nich už svou památkovou ochranu mají. Ne že by jich bylo moc, ale jsou.
V Praze např. Ústav makromolekulární chemie na Petřinách, hotel International v Dejvicích, budova bývalého Federálního shromáždění, dnes (ale už ne na dlouho) sídlo Radia Svobodná Evropa. Několik let byl památkově chráněn dokonce Palác kultury a jednalo se o památkové ochraně Domu dětské knihy čili Albatrosu. Mimo Prahu to není lepší - proslulá věž na Ještědu, hotel International v Brně, Městské divadlo ve Zlíně.
Poněkud hojněji jsou zastoupeny památky od konce války do roku 1956, většinou tedy stavby historizujícího stylu tzv. socialistického realismu - v Příbrami, v Plzni, v Ostrově, Havířově, chráněny jsou také domy z doby doznívání funkcionalismu, mezi nimi i oba kolektivní domy, ve Zlíně i v Litvínově. (Přitom nutno poznamenat, že ne vždy památková ochrana stavbě zaručuje dobrou péči, vždyť k památkovým objektům patří také bývalá restaurace Praha v Letenských sadech.)
Chybí kritéria
Lze se ptát, podle jakého klíče byly stavby do seznamu zapisovány, podle dat zápisů se v řadě případů zdá, že to bylo častěji ve stavu jejich ohrožení než po nějakém systematickém uvážení, a to se netýká jen staveb "nových", ale třeba i mnoha staveb funkcionalistických (Veletržní palác byl zapsán po požáru, Sutnarova vila na Babě v procesu "dekonstrukce", bývalá továrna Hydroxygen v Hlubočepích na samém prahu zhroucení). Jako by u staveb 20. století neexistovalo jasné pravidlo, kdy stavba chráněna být má a kdy to nepotřebuje.
Budeme-li se - i přes několik výjimek - držet 50 let jako doby, která hodnotu stavby prověří a skutečně už ji zařadí mezi památky, pak se pro stavby mladší musíme pokusit najít jiné kritérium jejich ochrany. Takové, které zabrání, aby zmizely dřív, než si jejich případnou památkovou hodnotu uvědomíme. Současná doba je strašně rychlá, překotná, dva roky dokončená stavba už je považována za starou, nikoho nezajímající, protože nových vjemů, dojmů, změn v prostředí kolem nás je tolik, že se nezastavujeme, neohlížíme.
Existuje z minulých 50 let dostatek zajímavých staveb, které by měly zůstat uchovány pro budoucnost a které by měly mít právo přežít dobu, jež je někdy bezohledně dravá. Důvodem k tomu by měla být ne jejich hodnota památková (i když v současném zrychlení ji jistě mohou nabýt mnohem dřív než za půlstoletí), ale především jejich hodnota architektonická.
I když názory kritiků a teoretiků na současné stavby se mohou lišit, právě tím zakládají důvod k jejich uchování - nejsme-li si hodnotou jednoznačně jisti, měli bychom to ponechat do budoucna. Nejsme si jisti a promítáme si do staveb řadu nearchitektonických a nepamátkových pocitů a prožitků, které se stavbou mají jen okrajově něco společného.
A měli bychom brát v úvahu i to, že názory na určité hodnoty a stavby se vyvíjejí, mění - ostatně není tomu tak dávno, kdy v opovržení byly stavby secesní, kdy se skrz prsty pohlíželo na stavby novoslohů 19. století. Funkcionalisté byli ve vztahu k památkám dostatečně radikální (stačí zalistovat v časopise Stavba z 20. let), a přitom neobyčejně ohleduplní k tomu, co bylo před nimi.
K zachycení proměnlivosti hodnot stačí si o některých stavbách, které dnešní padesátníky zlobí, promluvit s dnešními dvacetiletými. Vidí to dosti jinak. Myslím, že zrovna Máj-Tesco je přesně příkladem takové stavby. Ve své době dostatečně provokativní, drzá - ale nikdy nenechávající na pochybách o tom, že je to stavba skvěle vypovídající o své době. Hmotová kompozice Máje je dodnes vzrušující a způsob nakupování mnohem přehlednější než mnohde jinde (i když to možná současným obchodníkům tolik nevyhovuje).
V souvislosti s otázkami, nakolik je oprávněné a co to znamená pro vlastníka spravovat současnou památku, bude nyní zajímavé sledovat osud budovy bývalého Federálního shromáždění, nyní Svobodné Evropy. Dostalo ji Národní muzeum, které sem chce rozšířit své sbírky. A které ví, že dostalo ojedinělou špičkovou architekturu. Která - jak se ví jen málo - od samého počátku vzniku svého projektu počítala s tím, že "federál" odtud jednou odejde (protože si konečně postaví vlastní budovu na Letné) a v samém centru města zůstane budova připravená pro kulturní účely - jako kongresové centrum nebo jako víceúčelové kulturní zařízení.
Ostatní stavby jsou většinou v jiné situaci, se svou budoucí proměnou pro jinou funkci moc nepočítají. Ale i tak by chráněny být měly - nejen Máj, ale - jen v Praze - třeba Dům ČKD, bývalý Dům bytové kultury, Omnipol. A určitě řada dalších, rozhodně i v dalších městech.
Měli bychom na tom mít zájem i proto, že to, co pak nabude památkovou hodnotu, ji má mimo jiné proto, že poskytuje výpověď o společnosti své doby.
(Autorka je historička architektury)