Na soutěži Czech Press Photo jste letos získala grant primátora Prahy za fotografie z křížové pouti v Rusku. Proč jste si vybrala právě křížovou cestu?

Soubor se jmenuje Velikorecký křížový pochod. K ruským pravoslavným tradicím patří odedávna putování přírodou k nějakému svatému místu. Tento pochod je 600 let starý a začíná ve městě Vjatka, které se dnes jmenuje Kirov. Na břehu řeky Veliké byla kdysi nalezena ikona, která byla poté umístěna ve Vjatce, a každý rok ji začátkem června nosili poutníci zpět.

Za sovětského režimu byla pouť zakázána, ale počátkem devadesátých let se obnovila. Zpočátku se prý účastnilo jen tři sta lidí, dnes jich bývá okolo čtrnácti tisíc. Jde se šest dní a trasa je dlouhá 150 kilometrů. V té době jsou zde bílé noci, pochoduje se 18 až 20 hodin denně, spí se tedy minimálně, takže si člověk opravdu sáhne na dno svých sil. Jsem celkem zdatná, ale chodí tam i staré babičky.

Čím vás ale tak zaujala?

Symbolizuje pro mě určitou renesanci pravoslaví v Rusku. Moje fotografie jsou součástí projektu, na kterém pracuji již dlouho. Pohled na národ, který má potřebu ikon, svatých i politických, srovnání současnosti s minulou dobou, přežívání i těch zmíněných politických ikon, návrat k pravoslaví, konfrontace těchto dvou fenoménů, alkohol, ruský patos a to vše prolnuté do jejich každodenního života. Rusko fotografuji už asi třicet let, za takových pět šest let bych chtěla ten projekt už nějak završit.

Dnes pomalu nahrazujeme své slovanské kořeny keltskými a východ poněkud vytlačujeme ze svého zorného pole. Jak jste se k Rusku dostala vy a co vám tato země dává?

Díky jazyku, protože jsem vystudovala ruštinu a francouzštinu. Dvanáct let jsem učila jazyky a do Ruska jsem jezdila na jazykové stáže. Na strojní fakultě si mě tehdy díky tomu považovali, protože tam nikdo jiný nechtěl. Já tehdy ty stáže pochopitelně pojala zejména jako fotografické, což oni samozřejmě netušili. Pro mne je důležité při fotografování s lidmi komunikovat, nemohla bych fotografovat tam, kde se nejsem schopna dorozumět.

Přitahuje mne, že to ještě přece jen není v Rusku tak zglajchšaltované jako tady v Evropě. Rusové mi jsou ve své podstatě sympatičtí, i když mě některé jejich postoje z pozice "velkého národa" dovedou občas i vytočit.

Nezdá se vám, že místo hledání opravdovosti okolo nás raději krademe opravdovost tam, kde ještě zbyla?

Myslím, že už jsem i tady nějakou práci udělala. Mám za sebou několik projektů, které nestojí na nějakém vyrážení do ciziny. Projekt Žena, uzavřený před třemi lety, to jsou především fotky z našeho běžného života, kde místo vzniku je zcela podružné. Na mnoha fotkách ani nepoznáte, zda jsou z Česka, Anglie, Švýcar či Německa. Českou autenticitu také určitě neopomíjím.

Co tedy bude tématem grantu primátora Prahy?

Činnost neziskových nestátních organizací, které se věnují lidem sociálně slabým a společensky nepřizpůsobivým. Je to velice široké téma a dobře si uvědomuji, že i tady je třeba se vyvarovat kýče, jakéhosi kvazihumanismu. Mými partnery jsou hlavně organizace jako Naděje, Armáda spásy a Charita od Panny Marie Sněžné, která se věnuje ženám v nouzi, bezdomovkyním, alkoholičkám. Problémy těch lidí jsou velmi široké, a samozřejmě se mezi nimi najdou i takoví, kteří jsou vypočítaví a sociální systém dovedou velmi dobře zneužívat.

Jak se fotí vypočítavost?

To nevím. Je řada věcí, které se fotograficky, tedy jen čistě vizuálně bez doprovodného textu, vyjádřit nedají.

Co vás na naší fotografické scéně potěšilo a co zarmoutilo?

Loni na podzim mne potěšila výstava Wernera Bischofa v Obecním domě. A co mne zarmoutilo? Odjakživa bojuji za živou fotku, ale musím říct, že různé módní výstřelky na výstavách mne dnes už nevzrušují, to probere čas. Co mne skutečně mrzí je, že jsme ještě stále neotevřeli Pražský dům fotografie.