Velký herec se narodil 1. října 1930 v Lille v rodině obchodníka s konfekcí a herectví si vybral jako nejjednodušší způsob obživy - ve škole se mu nelíbilo, nedařilo, nedokázal složit ani maturitu. Od roku 1950 navštěvoval herecké kurzy a brzy začal excelovat s Gérardem Philipem na prknech v Théatre National Populaire. A pak už přišel film, jemuž zůstal věrný po celý život.

Francie ho milovala

Bílé sako, černý motýlek a rudá růže v klopě: tak přijel před šesti lety na festival do Cannes převzít ocenění za celoživotní dílo, které čítá jen v kinematografii přes 120 rolí.

Šarmantní elegán každým coulem, a přitom vždycky zároveň zůstal ztělesněním obyčejného Francouze, jak ho známe z tolika filmů. Do Cannes ho tehdy doprovázela manželka, herečka Monika Chaumettová, s níž se seznámil v divadle a jako dvaatřicetiletý v roce 1962 oženil, a jejich dcera Frederika.

Na slavnostní večeři na jeho počest přišli do hotelu Carlton nejvýznamnější hosté festivalu včetně Noiretových neméně slavných hereckých partnerek Annie Girardotové a Catherine Deneuveové. A Noiret - ač vždycky tvrdil, že má radši natáčení než život s filmem a okolo něj - tentokrát doslova zářil a bylo vidět, že uznání velkého festivalu i nadšení davu, který oblehl festivalový palác a provolával mu slávu, mu přece jen po tolika letech, naplněných požehnáním múz, udělalo radost.

Dnes Francie pláče, jeho dílo a osobnost oceňují kolegové, politici i tisk, jehož přední stránky vzápětí po smutné zprávě zaplňují Noiretovy fotografie.

Noiret, Hrabal a Menzel

Vzpomínka na Philippa Noireta sahá až do léta 1994, kdy v Praze natáčel film Příliš hlučná samota podle románu Bohumila Hrabala.

Na rozhovor s ním jsem tehdy čekala na betonovém prostranství hostivařských ateliérů dva nesnesitelně horké dny a dost se bála: zdálky působil nepřístupně, podmračeně, bylo evidentní, že jenom oslovit ho během práce je vyloučeno. Zato pozorovat ho při ní byla jedna velká radost - naprosté soustředění, pokora vůči textu i režisérce Věře Caisové, vstřícnost vůči hereckým kolegům, jimiž v ty dny byli Hrabal sám a Jiří Menzel, jehož filmy Philippe Noiret znal a obdivoval.

Když jsem pak druhý den vpodvečer dostala pokyn k rozhovoru, jako mávnutím kouzelného proutku jsem náhle uviděla docela jiného člověka. Podmračenost vystřídal úsměv, v jehož koutku se usadil labužnicky vychutnávaný doutník a velký herec vyprávěl především o lásce k lidem a ke krajině pod Pyrenejemi, kde žije na staré farmě.

"Mám tam koně, psy, své knihy i kazety s filmy. Mám tam svou rodinu i své přátele. Jsem venkovský člověk, ne městský."

Když mluvil o roli Hanti z Hrabalovy knihy, přiznal, že jako herec vlastně autorovi jeho postavu krade. "Dokud je to literární postava, může si ji každý představit po svém. Ale přijde Noiret a Hanťu Hrabalovi ukradne. Ovšem pak už je zase ukradená, je moje, a tedy už žádný ostych, vlastně žádný pocit před jejím autorem nemám," dodal se smíchem herec, který byl v Čechách poprvé v roce 1955, pak o deset let později a v roce 1994 byl i hostem karlovarského festivalu.

Komedie, detektivky, dramata

Postav, jimž Noiret vdechnul život, je dlouhá řada a mnohé z nich - ať to byly komedie, detektivky nebo dramata - jsou dodnes živé. Jak nevzpomenout na Něžné kuře a jeho pokračování Ukradli torzo Jupitera, kde jako profesor řečtiny vytvořil pár s policejní inspektorkou Annie Girardotovou, touž báječnou herečkou a přítelkyní, s níž rozesmávali i dojímali už léta předtím ve Staré panně.

Za válečné drama Stará puška a za film Život a nic víc dostal francouzské filmové ocenění César, nezapomenutelný je jako básník Pablo Neruda v Pošťákovi stejně jako zkorumpovaný policista ve filmu Prohnilý a jeho dalších dvou pokračováních. S Catherine Deneuveovou hrál v Afričanovi, s Italem Uggem Tognazzim ve dvou dílech skvělé tragikomedie Moji přátelé, s Jeanem Maraisem ve filmu Kapitán Fracasse. Byl Ludvíkem III. ve filmu Cyrano a d´Artagnan, d´Artagnanem zase ve snímku D´Artagnanova dcera a kardinálem Mazarinem v Návratu tří mušketýrů.

Philippe Noiret pracoval, dokud mu to nemoc dovolila, takže se diváci dočkají ještě jednoho jeho filmu - příští rok bude mít premiéru právě dokončovaná komedie 3 přátelé. Publikum mu tedy ještě jednou zatleská. Sice už s pohledem vzhůru, ale o nic méně upřímně.