Článek
Do divadla vstoupil jako herec, nejprve na prknech kočovné společnosti, poté v Jihlavě a Kladně. V Praze byl nejprve členem Nezávislého divadla, dva roky po válce působil v souboru D46 E. F. Buriana a pět let v Divadle čs. armády na Vinohradech. Jako herec vytvořil řadu stěžejních rolí - Othella, Cyrana, Dona Juana, Malvolia, Mlynáře z Jiráskovy Lucerny aj. Jeho výraznou tvář, charismatický hlas a herecké mistrovství zachytil i film.
Do dějin českého divadla však Krejča vstoupil především jako režisér, šéf činohry naší první scény a zakladatel Divadla za branou, jež se pod jeho vedením stalo skutečnou tvůrčí laboratoří herecké práce a pokorné, analytické interpretace dramatického textu. Když bylo v roce 1972 normalizátory české kultury Divadlo za branou zlikvidováno, nalezl Krejča ještě na pár let útočiště v libeňském Divadle S. K. Neumanna.
Pak už se z jeho režií těšili jen diváci ve Francii, Německu, Itálii, Velké Británii, Rakousku, Belgii, Finsku či Švédsku, kde všude jeho jméno vyslovovali a vyslovují s úctou. V roce 1990 obnovil Krejča Divadlo za branou II., ale porevoluční dynamická doba nepřála divadlu a po čtyřech letech byla scéna - údajně z ekonomických důvodů -zrušena. To, že se nenašel způsob, jak by mohl vynikající režisér na vrcholu tvůrčích sil předávat své zkušenosti dalším generacím, zůstane těžkou výčitkou porevolučním šéfům české kultury.
V roce 1996 se Krejča vrátil po třiceti letech na prkna Národního, respektive Stavovského divadla inscenací Goethova Fausta a o několik let později zde uvedl Bernhardův Portrét starého muže (Minetti). Za svou tvorbu je Otomar Krejča nositelem mnoha ocenění doma i v zahraničí, k nimž tento týden připojil čestnou plaketu, kterou převzal z rukou prezidenta Václava Klause.