Proslavil jste se prvotinou, výstředním punk-rockovým muzikálem Hedvika a rozzlobený palec (Hedwig and Angry Inch), za nějž jste získal několik cen, mimo jiné dvě ocenění na festivalu v Sundance. Je snímek o chlapci z Východního Berlína, který se stane ženou, v Americe založí kapelu a zamiluje se, fikce, nebo jste se inspiroval skutečným příběhem? Bylo pro vás náročné ztvárnit roli Hedviky?

Hedvika je fikce o hledání druhé polovičky. Spoustu let jsem tuto postavu hrál na Broadwayi. Zpočátku to bylo jiné, trochu děsivé. Postavu jsem vytvořil a rozvíjel v rockových klubech. Ve filmu je skutečná kapela, musel jsem posbírat materiály, napsat monology a složit hudbu. Bylo to složité, protože jsem poprvé zpíval se skupinou, ale zároveň i vzrušující. V naší kultuře není snadné vyrůstat jako gay, ale je mnohem horší, když se jako transsexuál chcete stát opačným pohlavím.

Bylo komplikované vybudovat v sobě ženskou část a sjednotit obě části v postavě, která je zároveň mužem i ženou. Ve filmu jsem si Hedviku ani moc neužíval, jelikož jsem ji hrál několik let v divadle. Mnohem víc mě zajímalo režírování.

Do českých kin jde dnes váš nový film, kontroverzní Shortbus o skupině Newyorčanů, kteří řeší partnerské a sexuální problémy. Měl jste v Americe s uvedením snímku, v němž je plno otevřených sexuálních scén, problémy?

V Bushově Americe jsem čekal, že můj snímek vzbudí větší ohlasy a rozporuplnější reakce. Jenže církevní hodnostáři i politici se zabývají vlastními problémy a sexuálními skandály, takže nemohli moc křičet. Bouřlivý ohlas byl akorát v Tel Avivu. Shortbus není pro velké publikum. Chtěl jsem trochu rozptýlit obavy některých lidí o sexu a ukázat jim ho jako umělecký výraz, jako něco jiného.

Proč jste film takto pojmenoval?

V USA máme dlouhé žluté školní autobusy pro normální děti. A krátké žluté jsou pro děti, které jsou jiné, mají nějaké speciální fyzické či psychické potřeby, je pro děti, které chodí do speciálních škol. Jmenuje se tak i undergroundový salón ve filmu, kam chodí hrdinové a různé postavičky, jejichž myšlení i chování je odlišné a jejichž sexuální "vyznání" je velmi různorodé. Film je zkrátka o spojování, o lidech, kteří se snaží nalézt odpověď na otázku: Být sám, nebo nebýt sám?!

Jak probíhal výběr herců a natáčení?

Zpočátku jsem vytvořil webové stránky, na kterých jsem vysvětlil, o co v Shortbusu půjde a že společně s herci budeme snímek vytvářet. S několika vybranými jsem pracoval skoro dva a půl roku a prostřednictvím improvizace jsem natočil hrubý materiál. Ten jsem potom použil k napsání scénáře. Záměrně jsem se vyhýbal známým hvězdám a jejich agentům, protože ti se bojí nových věcí.

Natáčení sexuálních scén nebylo nic lehkého, proto jsem se snažil naslouchat hercům. Je fakt, že během zkoušek pár mladých odstoupilo, paradoxně těch, co sex hrát neměli.

Pociťujete jako tvůrce filmů s homosexuální tematikou nějaké rozdíly v Evropě oproti Americe? Existují třeba v USA nějaké zákazy či omezení?

V tomto ohledu, pokud točíte filmy pro dospělé, v USA ze strany vlády takřka žádné zákazy nejsou. Na omezení narazíte spíš u filmových studií podle toho, co preferují. Všeobecně v Evropě je však větší tolerance lidí k sexuálním scénám ve filmech. Proto mám rád New York, je podobný Londýnu nebo Berlínu, zbytek Ameriky je docela jiný.

Pak tu ale máme sexuální obavy některých lidí v USA, kteří si myslí, že sexuální minority, teroristi a nelegální přistěhovalci jsou stejně nebezpečné skupiny. Což je šílené. Jistě i v Evropě se najdou tací. Ale na mě to působí fakt divně.