Obvyklou otázku o oprávněnosti vydavatelů předložit veřejnosti soukromí známé osobnosti zde pro nás vyřešil již v roce 1953 spisovatelčin manžel Leonard Woolf, který anglickou edici připravil. Jak vysvětluje v předmluvě, z pochopitelných důvodů vynechal především většinu zmínek o stále žijících osobách (na druhou stranu, zaujmou například popisy setkání Woolfové s Thomasem Hardym či kritikem a karikaturistou Maxem Beerbohmem), a (lze se domnívat) také Virginiiny komentáře k jejich manželství, které je stále předmětem senzacechtivého zkoumání.

Co ale činí z Deníků Virginie Woolfové skutečně unikátní čtenářský zážitek, je možnost nahlédnout do autorčiných uměleckých "záměrů, námětů a metod". Vedle názorů Virginie Woolfové na mnohá literární díla jejích současníků, která upoutala její pozornost (a často vzbudila její nelibost, jako např. romány D. H. Lawrence), zde můžeme sledovat směry, jimiž se ubírala její představivost i "prozaická" spisovatelská dřina dříve, než dnes známé, obdivované a analyzované knihy nabyly své známé, obdivované a analyzované podoby.

Samu podstatu autorčina pojetí modernismu skvěle demonstruje pasáž, v níž koketuje s myšlenkou napsat "první stránku nejskvělejší knihy na světě": "Takhle by vypadala kniha vytvořená pouze a poctivě z vlastních myšlenek. Za předpokladu, že by je člověk zachytil dřív, než se stanou uměleckým dílem. Jistěže to nejde; proces pojmenovávání je zdlouhavý a plný klamů. Musíte se zarazit a hledat slovo. A existuje i jistá větná forma, která vyžaduje, aby ji člověk naplnil."

Paradox této umělecké metody dokazují Deníky samy: ani v textu, jenž píše autor pouze pro své vlastní oči, se samozřejmě od "procesu pojmenovávání" nemůže zcela osvobodit. To však nemění nic na skutečnosti, že "pojmenování" Virginie Woolfové a jejich pronikavé přesnosti se vyrovná jen málo textů světové literatury.

Virginia Woolfová: Deníky, Z angličtiny přeložila a rejstříkem opatřila Kateřina Hilská. Vydala EuromediaGroup k.s. - Odeon 2006