Jsou oblečení v civilu, ten ovšem jemným náznakem charakterizuje jejich postavy: Desdemona v námořnickém tričku a sukénce je pubertě odrostlá teenagerka, jejíž sňatek s Othellem je prodlouženou revoltou vůči otcovské autoritě spíš než aktem skutečné lásky, natož pak vášně bělošských dívek k sexuálně zdatným mužům s tmavou pletí, jak avizovala úvodní přednáška.

Plešatějící, nehrdinský a v sentimentálních rituálech lásky si libující Othello má ostatně pramálo mužské přitažlivosti i válečnické aury. Cassio je už zcela duchaprostá celebrita rozesílající naučené úsměvy a gesta do publika a Roderigo uplakaný uzlíček nervů. Jediný, kdo má vše pevně v rukou, je Jago (výborný Michael Maertens), který v džínách, košili a pulovru jakoby se vyloupl z diváckého středu.

"Proč mi to všechno vlastně ten Jago udělal?", klade udivený Othello před závěrem otázku publiku. Popravdě řečeno, až dosud to z inscenace zřejmé nebylo, teprve Othellova otázka povýšila absenci výkladu na téma. Ne ze žárlivosti, rasové xenofobie, msty za zmarněné ambice či jiného v úvodu vytčeného důvodu, spíš jaksi mimochodem, z náhlého rozmaru, chuti rozehrát riskantní hru - ničí curyšský Jago důvěřivého Othella.

Než ale inscenace dospěje k této otázkové pointě, uběhne mnoho nudných diskusí, předstíraného zatahování diváků do hry (v předem bezpečně vymezených hranicích!) i bezvýrazně a konvenčně odmluveného textu - Shakespearova i přidaného, jehož původ a důvod je nevyjasněný, stejně jako nepříliš využitý klavírista, ztělesňující kabaretně zcizující záměry inscenace, která snad měla být současná a zábavná, ale k obojímu jí dost scházelo.

K současnosti mířil i přepis nejkrvavější Shakespearovy tragédie Titus Andronicus z pera německého dramatika Botho Strausse, který pod titulem Zhanobení uvedl v Divadle na Vinohradech slavný Berliner Ensemble. Od módně oblečené "high society", v jakou režisér Thomas Langhoff proměnil římskou společnost, se odrážela do černého kostýmu upnutá Lavínie, jež německým copem kolem hlavy i hysterickým křikem připomínala fanatickou nacistku, dokud ji brutálně předvedené zhanobení neproměnilo v blábolivou ženskou trosku.

Titulní hrdina v koženém černém plášti a s kamennou tváří, lpějící neméně fanaticky na starém řádu, je kýmsi mezi Stalinem a Mussolinim. Do tohoto světa ale neorganicky vpadají Straussem připsané freudovské sexuální motivy ústící v neúspěšnou soulož oběti se svým zprznitelem, který vzápětí téměř znásilní rovněž připsanou přítelkyni a alter ego Lavínie Moniku. Celé je to dosti chaotický slepenec, který nijak zvlášť neumocňuje drsnou hrůzu shakespearovské předlohy.

Snad s výjimkou závěrečné pointy, kdy se ukáže, že to celé byla dětská hra chlapce zanechaného doma matkou, která odešla na nákupy se známým poučením, aby kůzlátko neotvíralo zlým vlkům. Netřeba otvírat, zlo už je uvnitř v chlapcově duši a se svítícím mečem Hvězdných válek nad hlavou si dítě se zaujetím přehrává příběh, nad jehož krutostí dospělým zůstává rozum stát. Straussův přepis Shakespeara je sice problematický, ale Langhoffova inscenace s výbornými hereckými výkony a působivě svícenou a invenčně využívanou scénou rozhodně za vidění stála.

William Shakespeare: Othello, Režie Matthias Hartmann Schauspielhaus Curych, 7. 11. 2006 Divadlo Archa Praha (PDFNJ) Botho Strauss: Zhanobení (podle Shakespearova Tita Andronica) Režie Thomas Langhoff, scéna a kostýmy Andrea Schmidt-Futterer Berliner Ensemble, 11. 11. 2006 Divadlo na Vinohradech (PDFNJ)