Článek
V letech 1988 až 1994 žil v Mnichově, kde jako redaktor Svobodné Evropy dobře poznal poúnorové a posrpnové exulanty. Paradoxně čtvrtstoletí "starý" román napsal ještě bez těchto zážitků. Vypravěč, profesor filozofie na Kolumbijské univerzitě, odešel z Československa hned po Únoru.
V New Yorku ho vyhledal Josef, syn dávného přítele, neortodoxního komunisty, o jehož smrti rozhodli v politickém procesu padesátých let spolustraníci a matka zemřela nedlouho poté. Syn byl dán do dětského domova a teprve během pražského jara zjišťoval, kdo byli vlastně jeho rodiče i jaký je on sám.
Působivý je příběh profesora. Ubývají mu síly, přesto hloubá nad mnoha filozofickýmí otázkami, často naznačenými už v bibli. Například zda je ospravedlnitelný podvod na "božím přikázání", jestliže protiváhou je hrozba trestu smrti? A odpustil by jedinci Bůh, kdyby podvodem ukázal "nevěrcům" sílu víry? Poutavá je myšlenka o "ospravedlnitelné" míře přizpůsobení se politickému nátlaku, kterou vyřešil profesor odchodem do exilu. Josefův příběh charakterizuje cestu generace samotného autora, která se různě vyrovnávala s posrpnovou realitou.
Možná že snaha vystihnout téměř všechny klíčové okamžiky rozhodování lidí mezi únorem 1948 a rokem 1981, kdy román vznikal, zpomalila tempo vyprávění a odváděla od vystižení Josefova charakteru. Jeho deníkové zápisky, které se dostaly profesorovi do rukou a z nichž poznává myšlení přítelova syna, se více věnují proměnám politického vývoje než vypovídají o osobě samé. V tom literatura ustupuje politické historii. Vznikl román řadící se k zajímavým pokusům popsat společenskou zkušenost druhé poloviny 20. století u nás.
Jiří Pehe: Na okraj zmizelého Prostor, 312 stran, Praha 2006