Článek
Začínali jste začátkem 70. let v amesterdamské verzi muzikálu Vlasy. Jaká byla v té době atmosféra na nizozemské hudební scéně?
Byla to krásná doba. Hráli jsme každou noc v takovém obrovském stanu. Jen si to představte! Ty krásné nahé dívky každý večer. No a také to bylo výhodné v tom, že jsme po nocích hráli v muzikálu a předtím jsme každé odpoledne zkoušeli věci Focus. Během toho období jsme si jako kapela vytvořili vlastní styl.
Z původní sestavy jste zbyl už jen vy. Co pro vás Focus znamená?
Začínali jsme v šedesátých letech jako trio. Začátkem sedmdesátých let jsme přibrali kytaristu a fungujeme jako kvarteto. Cítíme se jako kapela sedmdesátých let. Ale řeknu vám spíš, co Focus znamená obecně, od toho se odvíjí i to, co ke kapele cítím. Hlavní latinský význam toho slova je krb. Krb jako centrum domova. V přeneseném smyslu pro mne tato kapela znamená rodinu, přátelství.
Anglicky to znamená zaměřit se nebo soustředit. Myslím, že když se lidé zaměří na své problémy a soustředí se, mnoho jich může být vyřešeno. Když soustředíte paprsky, vznikne oheň. Chtěl bych, aby hudba pomáhala řešit problémy, nebo dokonce léčit psychické poruchy. Podle mě to dokáže, i když je to extrém. Hudba dnes většinou spíš mysl ničí.
Například taneční hudba. Když ji posloucháte, možná jste chvíli veselí, třeba vás sblíží s vaším tanečním partnerem a přestanete myslet na své problémy. Ale ta hudba vám je určitě nepomůže řešit, jenom je odsune na příští ráno, kdy se probudíte s kocovinou. Myslím, že je možné vytvářet typ hudby, který bude pomáhat a léčit.
Jaký máte vztah k hnutí hippies a v čem vidíte příčiny jeho zániku?
Miluji hippies! Byl jsem jedním z nich a pořád se trochu cítím hipíkem být. Sice už nemám dlouhé vlasy a také jsem na to trochu starý, ale pořád jím trochu jsem. Na druhou stranu jsem byl k tomu hnutí i velmi kritický a nikdy jsem nebyl jeho oficiálním členem. Měl jsem mezi nimi spousty přátel, hlavně v Amsterdamu žili opravdu hodně nevázaně. Neříkám, že to je jediný přípustný způsob života, ale je mi sympatický, je opravdivý a intenzívní.
A proč to zaniklo? Myslím, že to byl přirozený posun k yuppies, pravému opaku. Peníze, obchod a konzum. Ale já to nezavrhuji. Myslím, že obojí má své opodstatnění. Nejsem ani hippie ani yuppie, jsem obojí.
Proslavil vás hit Hocus Pocus. Vzpomínáte si, jak přišel na svět?
Pamatuji si to přesně. Kytarista začal hrát ve zkušebně ten riff. Měli jsme zimní kabáty, tlusté svetry a takové ty rukavice s ustřiženými prsty. Byla totiž hrozná zima. Přidal se bubeník, no a já jsem do toho začal spontánně jódlovat. A stalo se to světovým hitem!
Když jsme vymýšleli, jak se to bude jmenovat, chtěli jsme něco výrazného, měl to být singl. Tak jsem vymyslel, že se to bude rýmovat s Focus. No a bylo to jasné: Hocus Pocus.
Na vašich albech se objevují vlivy jazzu, renesanční hudby a dalších stylů. Čím vás inspirují?
Jsem ovlivněn především jazzem a klasikou. V dětství jsem pořád poslouchal Johana Sebastiana Bacha. To je stále můj favorit. Jak jsem říkal, Focus znamená jakýsi proud, kanál, ve kterém můžete plavat, soustředit své myšlenky a uspořádat je. Na to je Bach úžasný. V hudbě je možné moc často cítit něčí ego. Ale když posloucháte Bacha, je vždy průzračný. Je jako voda. Matematicky dokonalý a naprosto spjatý s přírodními zákony. Proto je pro mě Bach duchovním otcem.
Focus se stali symbolem instrumentální dokonalosti. Uspokojil vás tento status, nebo jste chtěli dosáhnout něčeho jiného?
Jsme nadšeni tím, že stále hrajeme na rockových festivalech po celém světě s daleko mladšími kapelami. Považují nás za kmotry. V sedmdesátých letech neexistoval termín progresivní rock. Někdo nás považuje za zakladatele toho stylu. Co jiného můžete udělat než být velmi vděčný a pokorný.