Kdo viděl vystoupení v Kladně, den před osudnou pražskou show, odešel obohacen o mimořádný hudebně-duchovní zážitek. Deset zpěváků a dva muzikanti zajišťující minimální instrumentální doprovod (elektrické varhany, bicí) přenesli do promrzlého Kladna věrohodnou atmosféru svého rodného Harlemu. Jejich interpretaci klasik jako Man From Galilee, Amazing Grace, Jesus Can Work it Out nebo Oh Happy Day nelze nic vytknout, snad jen negospelová, sladká hitovka We are the World (Michael Jackson, Lionel Richie) byla na konci poněkud zbytečná.

Když jednotliví sboristé postupně vystupovali do popředí, aby odzpívali svá sóla, čekal jsem, že některý možná nebude tak fantastický jako první z urostlých černých dam, která rozpumpovala publikum, ale mýlil jsem se. Každý z početného sboru ohromil mimořádnu profesionalitou a osobitým, věrohodným, prožitým výrazem, každý z nich stál o patro výš než průměrní čeští popoví zpěváci a o deset pater výš než trdlátka ze Superstar.

Z každého tónu byla cítit velkorysost a sebevědomí. Oni totiž nezpívali "nadoraz", byli dokonale uvolnění a bavili se. "Toto je požehnání", volal sbormistr a měl pravdu - pocit silného pozitivního poselství ovládl publikum, se kterým měl sbor vynikající kontakt. Zpěvačky často podávaly na refrén mikrofon někomu z publika, aby si zakřičel své "Oh Happy Day" a lidé křičeli, tleskali, tančili a smáli se.

Takováto vystoupení nám mimochodem připomínají, jak strašně je česká církev odtržená od reality a jak velkou reklamu dělají právě gospeloví zpěváci svému "šéfovi" tam nahoře. Člověk by měl skoro chuť začít chodit do kostela.