Prosím tě, ten Bondy, to je génius, nebo blázen? - ptal se mě před časem jeden z vážených kolegů, pro něhož četba Bondyho úvah o současném světě byla srážkou s lokomotivou. To první platí, odpověděl jsem, vědom si nedostatečnosti, co taky se špatně položenou otázkou. Egon Bondy (vl. jm. Zbyněk Fišer, nar. 1930) se od počátku 70. let postupně stal - aniž by o tuto roli nějak programově usiloval - jakýmsi guru mladých, začínajících a do života teprve vstupujících českých intelektuálů (těch méně konformních, budiž ovšem řečeno).

Z odstupu pak nahlíženo měla novela Invalidní sourozenci (1981) napsaná padesátníkem punc generační knihy dvacetiletých a Útěcha z ontologie (1967) je dodnes jakýmsi filosofickým slabikářem, jehož zdoláním osvědčuje čtenář sklon ke znepokojivým otázkám a posléze, nenechá-li toho včas, k nesnadnému životu.

Text nazvaný Prvních deset let a napsaný v roce 1981 je jedním z klíčů, s jejichž pomocí lze proniknout do labyrintu Bondyho uvažování. Á la prima je to vyprávění, vzpomínky na roky 1947-1957, fragment životopisu, divoká léta synka z dobré rodiny, který se rozhodl, že bude básníkem, pro něhož "v tomhle režimu nějaké výdělečné zaměstnání je vlastně pokrytectví". Rozhodl se a setrval na tom v době, kdy i přátelé a důvěrníci nejbližší končili na popravišti (Záviš Kalandra).

Bondy v těch letech, to je malá šelma pobíhající v kleci, vědomá si bezvýchodnosti své situace - ale ani ji nenapadne uznat tu klec. Zkus šelmičku pohladit, kousne, jen svoboda, volnost, imaginace, poznání, to je, co ji zajímá. Postupnou proměnu básníka ve filosofa z odstupu nějakých třiceti let hodnotí Bondy sebeironicky jako "průser", ale jedna z těch historek (tahle z r. 1954) patří k odpovědím na výše uvedenou otázku:

"Seděl jsem večer u stolu a jen si tak čmáral nějaké inkoherentní verše na papíře, nemoha přijít na nic kloudného. To jsem tehdy dělal v jednom kuse a popsal jsem nepovedenými básničkami haldy papíru. A tu najednou, nevěda, co činím, nemysle na to, jsem napsal: Nemá cenu žít, není-li Boha. A pod to jsem okamžitě napsal: A Boha není.

Praštilo to se mnou, vyskočil jsem a začal křičet nadšením, protože se mi zdálo, že jsem něco úžasného pochopil, možná pochopil vše. Bylo mi to neuvěřitelné - jako adept buddhismu jsem termínu Bůh skoro nikdy neužíval. A teď se mi zdálo naprosto jasným, že to, co jsem napsal, je absolutní pravda, opravdová Pravda - a to v obou větách. Objev to byl - pro zarytého ateistu - úžasný. Nový vesmír se mi ukázal.

Uviděl jsem situaci světa z hlediska toho, že Boha není, poprvé. Do té doby mi všecky ateistické a materialistické poučky zahalovaly tuto skutečnost do temnoty. To, jak jsem to pak vrážel do všelijakých nietzscheovských a klímovských kadlubů, na věci nemohlo natrvalo změnit ani zbla. Dodnes je to vlastně problémem, který stále řeším, sice stále lépe řeším, nicméně jsem dosud přede dveřmi."

Číst Egona Bondyho je podobné procházce, někdy parkem, jindy ulicí, někdy je to dost do kopce, na vršku bývá i rozhledna s panoramatem pro romantiky, ale někdy to bývá vrch šibeniční, občas projdete kolem hnoje, jindy galerií moderního umění, i muziky si užijete, z málokteré hospody u cesty přívětivě pokynou, to spíš pošlou psy... Bondy je filosof a nepřestal být básníkem. Číst Bondyho neznamená učit se Bondyho. Číst Bondyho znamená chodit s Bondym.

Egon Bondy, Prvních deset let, předmluva Tomáš Mazal, edičně připravil a poznámkou opatřil Martin Machovec, fotografická příloha Maťa 2002 140 stran, cena neuvedena