Článek
Píše se rok 1994. Je pátek 29. dubna půl čtvrté ráno a osmnáctiletá Kamila se právě pěšky vrací ze zábavy po silnici z Přibyslavi do Havlíčkova Brodu. Náhle u ní zastaví muž na motorce. Na nic nečeká a překvapenou vyděšenou Kamilu násilím s pistolí v ruce posadí na motorku před sebe. Odveze ji do lesíka a pod pohrůžkou zastřelení si na dívce vynutí orální sex a pohlavní styk. Ještě než ženu ponechá svému osudu, zkontroluje její občanku a pohrozí, že jestli cokoliv řekne, najde si ji a zabije.
Tak ve stručnosti proběhl první případ na Havlíčkobrodsku, kterým se místní policisté museli zabývat. Bohužel zdaleka nebyl poslední. Pachatele se vypátrat nedařilo a případů znásilněných žen začalo postupně přibývat. „Docházelo k nim v oblasti přelomu chrudimského okresu, Havlíčkobrodska a Žďárska. Pachatel oběti velmi brutálně napadal na opuštěném místě většinou v ranních nebo pozdních nočních hodinách,“ vzpomíná na násilná přepadení tehdejší vyšetřovatelka Hana Kvasničková.
Všechny případy se podobaly jako vejce vejci a bylo nad slunce jasné, že za nimi stojí tentýž pachatel. Napadené ženy popisovaly vysokého, silně zapáchajícího muže, který přijel na motorce. Mluvil sprostě a choval se nesmírně agresivně. Ženám vyhrožoval nožem nebo pistolí, v některých případech měl v ruce injekční stříkačku a tvrdil, že je v ní virus HIV.
Vyšetřovatelka Hana Kvasničková drží v ruce životní osudy deseti lidí. Jednoho pachatele a devíti obětí.
Přesto policistům chyběl jeden z důležitých poznatků. „Ta motorka nebyla specifikovaná, protože ženy nedokázaly přesně popsat její typ,“ říká o složitém případu Petr Hudák, jeden z vyšetřovatelů. K dispozici neměli ani poznávací značku. A najít muže, který se pravděpodobně pohyboval na velké vzdálenosti, bylo jako hledat jehlu v kupce sena.
Násilník opět na scéně
Případy znásilnění ale zničehonic ustaly. Tajemný motorkář zmizel ze světa a důvodů pro to mohlo být několik. Pachatel třeba zemřel či nastoupil do léčebny, nebo do vězení za nějaký jiný trestný čin. Po čtyřech letech, kdy se zdálo, že řádění znásilňovače konečně přestalo, však záhadný muž udeřil znovu.
Stalo se tak 16. července roku 2005. V noci ze soboty na neděli se dvě dívky vracely z diskotéky. Opuštěná silnička u Vortové na Chrudimsku byla pro pachatele naprosto ideální. „Ty holky šly pěšky z vesnice do vesnice a tady těch aut moc neprojede,“ popisuje místo činu Petr Hudák. Přepadl je s pistolí, jednu dívku donutil se svléknout a následně ji osahával, druhou pak pod pohrůžkou zabití přiměl k orálnímu sexu. Kriminalisté si nemohli nevšimnout, že mužova agresivita případ od případu rostla a nic na tom nezměnila ani několikaletá pauza. Museli násilníka zadržet stůj co stůj.
Nakonec pomohlo, jak to často v takových případech bývá, trochu štěstí a ostražitost jednoho z policistů. „Po týdnu volal jeden kolega z Havlíčkobrodska, že kontroloval podezřelého řidiče na motorce,“ vzpomíná Petr Hudák na stopu, která nakonec vedla k pachateli.
Oním policistou byl příbuzný jedné z napadených žen, a když v noci uviděl muže na motorce odpovídajícího popisu hledaného, vyrazil k němu. Bez důkazů ho těžko mohl zatknout a nerad by mařil práci svých kolegů. Podle smyšlené legendy se s ním tedy dal do řeči a přitom si zapamatoval poznávací značku. Tuto důležitou informaci pak předal svým kolegům z krajské kriminálky.
Při prověřování se zjistilo, že motocykl je psaný na ženu žijící v Lanškrouně. Bydlel u ní její přítel Milan Puhlovský. Tehdy pětapadesátiletý muž už měl na svém kontě několik sexuálních deliktů. Za pokus o znásilnění čtyř žen byl již jako mladistvý odsouzen pardubickým soudem v roce 1965. Muži zákona navíc zjistili, že Puhlovský velmi často a rád jezdí na dlouhé výlety na motorce a před čtyřmi lety dostal infarkt. Až do roku 2005 byl v domácí rekonvalescenci. Všechno na něj sedělo.
Chyběl ale nezvratný důkaz a tím byl test DNA. Na místě znásilnění se našly stopy spermatu, policisté však dosud neměli nic, s čím by stopy porovnali.
Důkazů bylo víc než dost
„Použili jsme tenkrát fígl, že došlo k dopravní nehodě, že tam byly nalezeny stopy a že ho potřebujeme vyloučit jako možného účastníka dopravní nehody,“ vzpomíná vyšetřovatelka Hana Kvasničková. Muž svůj vzorek DNA nakonec velice neochotně poskytl. Teď už nezbývalo než čekat, protože navzdory seriálovým mýtům výsledky DNA analýzy nejsou otázkou hodin, ale spíš týdnů či měsíců. Po několika týdnech čekání se konečně Kvasničkové ozval genetik. Puhlovského DNA se shoduje s DNA nalezených na oblečeních obětí.
„Nekomunikoval, byl arogantní a odpovídal jenom slovy ,No comment‘,“ popisuje první setkání s Puhlovským ve výslechové místnosti Petr Hudák. Kriminalisté se rozhodli použít další fintu. Podsunuli mu vymyšlený případ, aby se pachatel prořekl. „Tak tam jsem nebyl,“ vyhrkl překvapeně a policisté poznali, že mají pravého pachatele. Jako důkaz to však nestačilo a věděl to i Puhlovský. „To už se s námi přestal bavit úplně,“ vybavuje si Petr Hudák.
Ačkoliv vinu vehementně popíral, napadené ženy Puhlovského bezpečně poznaly při policejní rekognici.
Obviněného tedy začala vyslýchat přímo vyšetřovatelka Hana Kvasničková. Ženy totiž z duše nenáviděl. „V tu chvíli na mě agresivně vyskočil,“ vzpomíná. Její kolegové okamžitě přiskočili na pomoc, aby ji nemohl napadnout. „Nám v tu chvíli bylo jasné, že máme před sebou člověka, který vnímá ženy jako něco podřadného, nepřátelského,“ říká vyšetřovatelka.
Protože i během následujících výslechů muž všechny skutky popíral, nezbylo policistům nic jiného než shromáždit co nejvíc důkazů, které dokážou jeho vinu beze všech pochybností. Při domovní prohlídce se u Puhlovského našel nůž i náboje do pistole, kterou dívkám a ženám tak rád vyhrožoval. Jeho stopy DNA byly potvrzeny jak na oblečení obětí, tak na některých místech činu. Navíc ženy, které znásilnil, si ho velmi dobře pamatovaly a při rekognici ho poznaly. Soud nakonec nenapravitelného sexuálního agresora poslal na 12 let do vězení a nařídil mu následnou sexuologickou léčbu.
Největší justiční omyl v Česku
Případ má ale ještě jednu dohru. Soudní proces s Milanem Puhlovským bedlivě sledovala Jana Šafránková. Její bratr Jan byl totiž v roce 1992 odsouzen v případu znásilnění dvou dívek. Od začátku tvrdil, že je nevinný, soud ho však přesto poslal na tři roky za mříže. Tehdy devatenáctiletý Šafránek si odseděl rok, do rodné vesnice se ale vrátil s nálepkou zvrhlíka. O mladíkově nevině bylo kromě něj přesvědčeno jen několik málo lidí.
Byla mezi nimi i jeho sestra, která kontaktovala policisty poté, co se dozvěděla o Milanu Puhlovském. Hradečtí kriminalisté Michal Hynek a Milan Jušta znovu prošli spisy a narazili na těžko uvěřitelnou věc. Už v původním spisu byl jasný důkaz o Šafránkově nevině. Tehdejší policisté totiž ze spermatu zjistili, že pachatel oněch znásilnění měl krevní skupinu A. Tu měl i Šafránek, jenže nebyl takzvaný vylučovatel, to znamená, že jeho krevní skupinu nelze zjistit jinak než přímo z krve.
Nezvratný důkaz o Šafránkově nevině přehlédli policisté, kteří případ vyšetřovali, státní zástupkyně, Šafránkův obhájce i soudce. Pachatelem tehdejšího znásilnění byl rovněž Milan Puhlovský. Odsouzen však za ně už nebyl, protože stejně dostal nejvyšší možný trest dvanácti let v předchozím soudním řízení.
Jan Šafránek byl v roce 2010 konečně zproštěn veškerých obvinění. Po dalších soudních tahanicích, které se vlekly další tři roky, se mu nakonec stát omluvil a přiznal odškodnění ve výši necelých pěti miliónů korun. Milan Puhlovský vyjde letos v devětašedesáti letech na svobodu.