Hlavní obsah

Přepadení bank, útoky na školáky. Policejní vyjednavač nasadí i život

Novinky, Ondřej Kořínek
Praha

Vyjednavači jsou tak trochu v pozadí policejní práce a lidé se s nimi většinou setkají až při vyhrocené situaci. O to důležitější však jejich role je. Setkávají se s lidskými příběhy, které nikdo z nás nechce zažít. Redakci Novinek poskytl rozhovor jeden z dlouholetých pražských vyjednavačů, jméno si nepřál zveřejnit.

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační foto

Článek

Jak dlouho pracujete u policie?

U policie jsem déle než 20 let, přičemž více jak 10 let pracuji jako policejní vyjednavač. Kolegové si mě tehdy vytipovali a začali mě s prací vyjednavače seznamovat. Jako vyjednavač držím služební pohotovosti, jinak vykonávám u svého útvaru běžnou činnost. Konkrétně já osobně jsem zařazen do speciální pořádkové jednotky.

KOMENTÁŘ DNE:

Lyžařské Nagano -  Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>

Jsou vyjednavači jen muži, nebo i ženy?

Tým krizových vyjednavačů je různorodý. Muži i ženy, různé věkové kategorie. A také různé zařazení u policie. Pražský tým má 14 vyškolených vyjednavačů.

Trénujete akce?

Nejlepší trénink je vlastní život. Cokoliv vám život přinese, dokážete pak zužitkovat při vyjednávání.

Pokud nemáte vlastní zkušenosti ze života, těžko pak dokážete mluvit s 15letým klukem, který chce spáchat sebevraždu, nebo s 85letou stařenkou, která se rozhodla, že kvůli těžké nemoci ze světa odejde.

Samozřejmě jsou i strategie, které se natrénovat dají. Ty se adepti naučí v přípravném kurzu. Každý případ je však úplně jiný a člověk nikdy neví, co akce přinese.

Jak dlouho vyjednávání průměrně trvá?

Je to v řádu desítek minut, průměr je asi 90 minut. Před třemi lety jsme ale měli případ, kdy vyjednávání trvalo osm hodin.

Naproti tomu jsou ale vyjednávání, která mohou trvat několik minut. Úplně bokem jsou případy, které řeší kolegové ze speciálních útvarů, kde jde o vydírání, braní rukojmí a podobně. Ty se mohou táhnout i v řádu týdnů, komunikace ovšem není přímá.

S jakými typy lidí se nejčastěji při své práci setkáváte?

Od teenagerů až po starší lidi, kteří bilancují a chtějí ukončit svůj život, protože je rodina zavrhla a nemá o ně zájem. V mnoha případech se však vyskytuje vnější faktor, spouštěč, jenž komunikaci významně ovlivňuje. Jsou to drogy, alkohol nebo člověk, který spáchá nějaký trestný čin a hrozí mu dopadení.

Co zabarikádovaní lidé, kteří vyhrožují smrtí?

Lidí, kteří se zabarikádují, přibývá. Je to práce pro nás, jelikož vše je lepší než násilné dobývání se za takovým člověkem. Vyjednavači takovou osobu osloví s tím, aby ji uklidnili a policie nemusela páčit dveře.

Přibývá i jiných výjezdů vyjednavačů?

Rok 2015 byl zajímavý v tom, že v Praze jsme zažili asi třistaprocentní nárůst vyjednávání. Podepsala se na tom dobrá spolupráce operátorů linky 112, kteří dokážou zachytit hodně hovorů, kde poznají, že to není běžná situace a stojí za to přivolat vyjednavače. Zpravidla je to u sebevražd.

Když se o tom dozvíme, využijeme všechny prostředky, abychom se s tím člověkem zkontaktovali, než čin dokončí. Dluhy, zdraví a partnerské vztahy – to jsou většinou důvody sebevražd.

Mezi lidmi se traduje, že ten, kdo chce spáchat sebevraždu, nebude nikam volat a udělá to. Souhlasíte s tím?

Toto patří mezi několik mýtů, které okolo sebevražd jsou. Z našich pozorování, která jsme několik roků dělali, vyplynulo, že to neplatí vždy a všude.

Někdy tyto znaky vypozorovat jdou. Člověk přišel o práci, má dluhy, rodina na něj zanevřela. To jsou signály, kdy ten člověk nemusí přímo říct, že chce spáchat sebevraždu, ale dá se vypozorovat, že k ní má velice blízko.

Naopak jsou nemocní lidé, u nichž žádné náznaky nemusejí být patrné. Někdo o tom zase hodně mluví, ale je to jen forma jeho jakési prezentace. Žádný z těchto případů se ale nesmí podcenit.

Setkáváte se s případy na sociálních sítích?

V roce 2013 jsme si mnuli ruce nad tím, že to u nás není. Rok 2015 znamenal totální změnu a měli jsme několik případů, kdy člověk na zdi sociální sítě rekapituloval svůj život a připravoval se na sebevraždu.

Dá se vyjednávat přes sociální sítě?

Vždycky se snažíme, abychom mluvili jen s tím člověkem. Vyjednávali jsme už přes esemesky, po telefonu, zasíláním vzkazů. Někdy jiná šance není.

Umíte poradit a pomoci ostatním v jejich životě. Je o to lepší váš soukromý život?

Automechanici taky umí opravit auta, ale sami jezdí rozbitými. Na každého z nás doléhá životní situace, tak jak to život přinese. Ale určitě nás naše práce obohacuje a může pomoci i v našem životě.

Před lety jsme měli případ, kdy jeden muž opustil po mnoha letech věznici a byl totálně dezorientovaný. Nechápal, co se to v tom světě děje. Společnost a dobu sledoval v televizi, věděl, že jsou mobilní telefony, jiné oblečení a podobně.

Ale opustil věznici a dostal velkou ránu. Než dojel domů, potkali se s ním tři nebo čtyři vyjednávací týmy a nebylo to nic příjemného. Bylo to složité vyjednávání. Například v Praze vylezl na vysoký stožár osvětlení, jelikož nevěděl, jak si zajistit prostředky na obživu či třeba jízdenky na vlak. Asi půl roku poté do toho spadly drogy a alkohol a ten člověk nakonec zemřel pod koly vlaku.

Asi všichni si pamatujeme událost, kdy známá zpěvačka ukončila svůj život skokem pod vlak. Jsou sebevraždy skokem pod vlak časté?

Sebevražda je návodná, a pokud se někde objeví a média jí věnují velkou pozornost, může lidi inspirovat, aby ji vyzkoušeli. Mohou přemýšlet asi v tom smyslu: „Měl jsem strach jít na koleje, ale když to dokázala ona, dokážu to taky.“

Existuje nějaká první pomoc sebevrahovi?

Na rovinu mu říct: „Ty na mě působíš, jako bys chtěl spáchat sebevraždu.“ Tím nic nezkazíte, tohle opravdu funguje. Mnoho lidí pak začne mluvit a rozmyslí si to. Důležité je s takovými lidmi mluvit, slušně, ale pořád s nimi komunikovat.

Jak moc byl pro vyjednavače mimořádný útok v Uherském Brodě?

Je to výjimečný případ v mnoha aspektech. Počtem obětí, motivem a způsobem provedení. Možná také následnou bezmocí policie, kdy už bylo dílo dokonáno a prakticky cokoliv poté již nešlo ovlivnit.

Vyjednavači se s případem seznamují po celé republice, studují celou akci a hledají v ní zkušenosti. Jsme v kontaktu s kolegy, kteří byli na místě a mohou nám předat dostupné informace, jež ostatním pomohou v budoucnu.

Připomeňme ještě druhý případ, kde hrál hlavní úlohu vyjednavač, a to útok ve žďárské škole, kde zaútočila schizofrenička.

Je to něco, co se vymklo takovému tomu českému normálu. Byl to mimořádný případ, jenž přilákal pozornost nejen laické veřejnosti, ale také odborné. Všichni jsme poté chtěli vědět, jaké postupy fungovaly a proč. Měli jsme tam zraněného vyjednavače, což je pro nás věc zajímavá, protože se můžeme poučit.

Zmíněný vyjednavač se tam vyměnil za studentku, jste na takové případy připraveni?

Musíme být, jako policisté jsme přísahali, že případně nasadíme i život. Z pohledu vyjednavače tam bylo hrozně moc nových věcí. Nebudu je z taktických důvodů specifikovat, ale bylo to opravdu extrémní. Celý případ je mimořádný.

Dochází často ke zranění vyjednavačů?

Byl jsem zraněný dvakrát, jednou zlomený nos, podruhé pobodaná noha. Pak přichází v úvahu psychické šrámy. U téhle práce ovšem musí fungovat nějaké odreagování, nějaká duševní očista. Někdo se jde projít se psem, někdo jde za terapeutem. Pomáhá hlavně rozbor té akce.

Vyjednávání se schizofreniky musí být asi nejsložitější.

Když se člověk nepohybuje v reálném světě, tak mu kdykoliv ten hlas může našeptat, aby vyjednavači nevěřil a udělal tohle. Neplatí tam jakákoliv dohoda. Cokoliv vám ten člověk řekne, tak za vteřinu nemusí platit.

Nikdy bychom ovšem neměli přistupovat na hru s jejich vnitřními hlasy, které jim něco říkají. Nejhorší ale je, když ten člověk nekomunikuje vůbec. Pakliže ten člověk nemluví, není na co reagovat. Nezbývá než to zkoušet. Dalším pravidlem, kterým se řídíme, je nikdy nelhat, i když pravda může být mnohem horší. Přistiženému lháři navíc už nikdo věřit nebude.

V jednom případě měl před lety pachatel se schizofrenií jako rukojmí 11letou dívku. Nějaké hlasy mu napověděly, že to musí udělat, a tak vzal dceru svých spolubydlících jako rukojmí a několik hodin ji ohrožoval nožem. Skončilo to zákrokem zásahové jednotky.

Setkali jste se s případem, ve kterém šlo o výkupné?

V minulém roce jsme se setkali s případem, kde figurovala částka v řádu tisíců. Manželé nějak špatně zvládali svou finanční situaci, napadli nějaké lidi a poté, co na místo přijela policie, se zabarikádovali, resp. vylezli na lešení a na střechu, kam za nimi nikdo nemohl. Pak požadovali zaplacení určité částky od jedné firmy.

Pakliže by zaplatila, oni by se vzdali a odjeli i s penězi. Tím, že tam předtím způsobili dalším lidem zranění, byla situace vyhrocená. Nakonec jsme se domluvili, aby to řešili trestněprávní cestou, než aby skákali ze střechy a podobně.

Jeden z mediálně známých případů rukojmí a výkupného je z roku 2009, kdy bankovní lupič držel dvě zaměstnankyně banky v Novodvorské ulici.

Tohoto vyjednávání jsem se účastnil. Případ byl v té době nový, jelikož jsme do té doby neměli příliš bankovních lupičů, kteří by brali rukojmí. Bylo nás tam pět vyjednavačů a stanovili jsme si strategii vyjednávání. Ta byla docela úspěšná.

Takové případy se snažíme vyřešit tou nejklidnější cestou, a pokud pachatel na mírnou cestu nepřistoupí, tak se snažíme alespoň minimalizovat následky pro něj. V tomto případě tak nedošlo k použití zbraně, jak se i tehdy uvádělo, ale k zákroku policie bez použití zbraně. Celé vyjednávání trvalo asi dvě hodiny.

Jindy jsme měli také případ mladistvého recidivisty, který ukradl zboží za několik korun. Svůj čin chtěl řešit na místě tak, že ohrožoval prodavačky, potom se zabarikádoval v zázemí prodejny a pořezal se nožem. Nakonec se ho podařilo přesvědčit, aby se vzdal.

Reklama

Výběr článků

Načítám