"Trestní řízení jsme sami zastavili z důvodu, že už je to promlčené," vysvětlil předseda plzeňského krajského soudu Zdeněk Jaroš. Podle něho v pohledu na takové případy existují dvě protichůdná rozhodnutí Nejvyššího soudu. "Okresní soud v Domažlicích vycházel z jednoho, my z druhého. Předpokládám, že státní zástupce podá v tomto případě dovolání a Nejvyšší soud zaujme jasné stanovisko," dodal Jaroš.

Když mi utečou, půjdu do vězení

Terela byl jako psovod a velitel hlídky vyslán 21. srpna 1977 kolem 10:45 hodin, aby prověřil zkrat na elektrickém systému, kterým byl zabezpečen plot v hraničním pásmu u obce Rybníky na Domažlicku.

"Všimli jsme si, že plot byl v jednom místě podhrabán. Pes chytil stopu a já jsem dostal rozkaz z velitelství, že máme narušitele zadržet za každou cenu. Zahlédl jsem dvě osoby, jak utíkají. Běžel jsme za nimi a křičel, aby zastavily. Pak jsem několikrát vystřelil. Na nikoho jsme nemířil. Byl jsme pořádně vyplašený. Honilo se mi hlavou, že když mě utečou, půjdu do vězení," vzpomínal Terela na inkriminovanou službu.

Když jsem s ním zatřásl tak nereagoval

Po několika desítkách metrů narazil na jednoho z uprchlíků, který ležel v trávě. "Vypadal spíše jako udýchaný z dlouhého běhu do kopce než jako zraněný. Když ke mně doběhl můj kolega, řekl jsem mu, ať u něho zůstane, že se pokusím chytit toho druhého, který se choval za nedalekou skálou," vypovídal dále Terela. Tam také Heralda Steihausera zadržel. Mezitím jeho kamarád Kurt Hoffmeister umíral.

Měl zakrvácenou celou pravou stranu těla a jevil známky života. Vytáhl jsme ze zdravotnického balíčku gázu s tím, že mu ošetřím ránu. V tom okamžiku mu klesla hlava a když jsem sním zatřásl, vůbec nereagoval. U pusy měl krvavou pěnu a necítil jsme ani tlukot srdce," četl soudce výpověď Terelova parťáka v hlídce Jana Saska. Z výsledku pitvy pak vyplynulo, že Hoffmeister byl střelený do zad jedním projektilem, který zasáhl plíce a srdce.

Pohraničník měl použít psa

Podle okresního soudu Terela porušil tehdy platný rozkaz ministra vnitra k ochraně státních hranic, který stanovil použití zbraně u příslušníků pohraniční stráže jen jako krajní řešení, a to až po vyčerpání všech mírnějších donucovacích prostředků.

Je nepochybné, že než se obžalovaný uchýlil ke střelbě, měl použít psa jako další z možných donucovacích prostředků. Proto je za svůj čin plně odpovědný," konstatoval v původním rozsudku soudce Jan Švígler. Podle něho tehdejší politická moc neměla zájem, aby tyto věci byly řádně vyšetřeny. Tomu odpovídal i závěr šetření vojenského prokurátora, který konstatoval, že pohraničník použil zbraň v souladu s tehdy platnými předpisy. Případ v roce 2003 znovu otevřely trestní orgány.