Je studené mrazivé ráno. Do hotelu Apollo ve Valašském Meziříčí přichází podnikatel Tomáš B. a zdraví se se svým společníkem. Ten ho odvádí na pokoj číslo 318, kde na ně čeká ještě třetí muž. Podnikatel přišel dojednat obchod, živý však pokoj nikdy neopustí. Muž, se kterým se před chvíli zdravil v recepci, do něj vrazí nůž. „Pozdrav z Litvínova,“ pronese ledově vrah.

Je 17. ledna 1996 a Oto Biederman spáchal svou pátou vraždu. Tentokrát to ale bude vražda poslední. Náhodní kolemjdoucí si povšimnou vozu, kterým pachatelé z místa činu uprchnou, policisté navíc získají potřebné stopy z podnikatelova uzamčeného elektronického diáře.

Krátce po zatčení policisté zjišťují, koho že to vlastně dostali do rukou. Takzvaný kolínský gang se v touze po penězích nezastaví vůbec před ničím. A Oto Biederman je jeho hlavní postavou – popravčím, který dokáže bez mrknutí oka zavraždit i svého kumpána.

Dohromady je svedla touha po penězích

Název kolínský gang je relativně nepřesný. Jeho členové totiž nepocházeli z Kolína, ale z vesměs přilehlých vesnic, které měly blíž ku Praze než ke středočeskému městu. Gang navíc neměl žádnou pevnou hierarchii. A jak se později ukázalo, nebyl pro ně problém vztáhnout ruku jeden na druhého.

Organizátor tří vražd Ivan Vrábel u odvolacího soudu

Organizátor tří vražd Ivan Vrábel u odvolacího soudu

FOTO: Vladislav Galgonek, ČTK

U samotného vzniku gangu však nestál Biederman, nýbrž jistý Ivan Vrábel, provozní ředitel bezpečnostní agentury Safe-Guard. Tento muž toužil po penězích, ale nechtěl si přitom ušpinit ruce. Zaměstnanci jeho firmy hlídali řadu objektů, ve kterých se na počátku devadesátých let točily obrovské peníze.

Dvakrát nenašli odvahu

Jedním z takových byl i obchodní dům Krone (dříve Družba) na rohu pražské Jindřišské ulice a Václavského náměstí. Denní tržba se tu pohybovala okolo tří miliónů korun. To už jsou peníze, kterým Vrábel odolat nedokázal a rozhodl se, že si peníze přivlastní. To, že se přitom bude muset zbavit vlastních zaměstnanců, kteří hlídali místnost s trezorem, mu nedělalo sebemenší problém.

Vrábel se nejprve obrátil na svého jedenadvacetiletého švagra Romana Procházku, který přizval ještě o tři roky mladšího Jiřího Šťastného. Oba pracovali v Safe-Guardu a oba byli ochotní loupež, při které budou muset vraždit, za tučný podíl z kořisti provést.

Jenže když mělo dojít na činy, ani jeden z nich nenašel odvahu uškrtit připraveným ocelovým lankem svého kolegu. Dvakrát vyrazili do obchodního domu, dvakrát se vrátili z nepořízenou. Procházka nakonec naštvanému Vrábelovi navrhl, že si na vraždu najme někoho, kdo ji zvládne provést bez mrknutí oka.

Vražda první: Milióny v obchodním domě

Tím někým byl Procházkův kamarád Oto Biederman. Oto tou dobou pracoval v lihovaru, ale miloval vše, co souviselo se zbraněmi nebo bojovým uměním. Mladý Biederman chtěl peníze, a co víc, chtěl být uznávaný. A byl ochoten pro to udělat cokoliv. Pozdější vyšetření u něj odhalilo projevy psychopatie a rozvíjející se rysy sadismu.

Na 200 tisíc korun, které mu Procházka za vraždu nabídl, kývl Biederman bez velkého přemýšlení. V noci ze 6. na 7. července 1993 se proto všichni, Procházka, Šťastný a Biederman, vydali do obchodního domu Krone. Mozek celé akce Vrábel si mezitím vyrazil do Německa.

Zatímco Procházka hlídal před domem, Biederman a Šťastný se v uniformách agentury vydali dovnitř. Vrátný Josef D. je bez sebemenších známek podezření pustil dovnitř. Když se nedíval, vzal Šťastný do ruky tomfu a chtěl ho praštit zezadu do hlavy. Jenže to ani napotřetí nedokázal, a tak bezradně podal tomfu Biedermanovi. Ten se příliš nerozpakoval a strážného do zátylku udeřil.

Policisté si mysleli, že byl zabit brokovnicí

Hlídače neomráčil. Otřesený otec dvou dětí se pokusil bránit a sáhl po pistoli. To už se na něj vrhnul i Šťastný. Oba muži ho bodali motýlkovým nožem a ocelovým bodlem, které si na vraždu přinesli. Hlídači se podařilo pistoli vytáhnout, ale Biederman mu ji hravě sebral z ruky a začal ho mlátit pažbou do hlavy. Po několika ranách klesla oběť bezvládně na zem.

Biederman sebral klíče od trezoru a šel pro peníze. Šťastný se mezitím pokusil motýlkem přeřezat hlídači žíly a následně ho začal škrtit. Po pár okamžicích toho ale nechal, bylo to už zbytečné.

Oto Biederman se ke všem vraždám přiznal, nechtěl se však smířit s tím, že jako jediný dostal doživotní trest (foto u odvolacího soudu).

Oto Biederman (vpravo) se ke všem vraždám přiznal, nechtěl se však smířit s tím, že jako jediný dostal doživotní trest. U odvolacího soudu usedl na lavici obžalovaných s Ivanem Vrábelem (vlevo) a Milanem Chládkem (uprostřed).

FOTO: Vladislav Galgonek, ČTK

Soudní lékaři později napočítali na těle vrátného na 62 řezných a bodnořezných ran. Když policisté poprvé uviděli tělo, domnívali se dokonce, že byl vrátný zastřelen z brokovnice. Trojice si odnesla všechnu hotovost v trezoru, nacházelo se v ní 3,1 miliónu korun. Biederman dostal slíbených dvě stě tisíc, Šťastný o půl miliónu více. Zbytek si rozdělili Vrábel s Procházkou.

Následné vyšetřování nikam nevedlo. V podezření sice byli všichni pracovníci agentury, jenže důkazy nebyly k nalezení. O Biedermanovi neměli muži zákona vůbec potuchy. A Biederman se snažil, aby tomu tak zůstalo co nejdéle, respektive dokud měl peníze. Teprve po roce a půl se rozhodl k další akci. A našel si i vhodnou oběť – svého kamaráda.

Vražda druhá: Sedm tisíc a prázdný trezor

Biedermana pojila s Martinem S. láska k bojovým uměním, a zvláště pak k vrhacím nožům. Martin měl malou výrobnu rukavic a rád se před Otou chlubil, jak je úspěšný. Nebyla to úplně pravda, ale to tehdy Biederman nevěděl.

Když mu Martin oznámil, že připravuje velký obchod v Americe a má na to v trezoru vyhrazených milión a půl korun v dolarových bankovkách, Biederman ucítil příležitost. Na další akci přizval své další známé – Milana Chládka a Jaroslava P., se kterým navštívil Biederman 1. června 1995 podnikatele a pozval ho, ať se s nimi jede pobavit do nočního baru v Újezdu nad Lesy.

Martin S. bez sebemenších známek podezření souhlasil a nasedl k nim do vozu. Do baru ale nikdy nedojeli. Komplicové zastavili vůz na opuštěném odstavném parkovišti s tím, že se chtějí trochu protáhnout. Biederman vytáhl revolver a svého kamaráda střelil do srdce. Dalším výstřelem mu prostřelil hlavu.

Našli jenom prázdný trezor

Biederman s Jaroslavem P. mrtvolu naložili do kufru auta a odjeli k Chládkovi do Přimišan. Teprve tam mrtvého podnikatele prohledali. Našli u něj sedm tisíc v hotovosti, ale to, co chtěli nejvíce, chybělo. Martin S. u sebe většinou nosil klíč od svého trezoru, tentokrát si ho ale nevzal.

Gang několik dní sledoval dům zavražděného podnikatele. Viděli, jak jeho manželka s dětmi někam odjíždí, jinak byl v domě klid. Nakonec se dovnitř vloupali a trezor ukradli. Když ho v Biedermanově domě rozřezali, byli vzteky bez sebe. Trezor byl úplně prázdný.

Jakmile Martin S. zmizel, zatelefonovala totiž manželka svému známému policistovi, který jí poradil, aby sbalila děti a všechny cennosti a odjela ke známým. Její kamarád jí tak velice pravděpodobně zachránil život.

Vražda třetí: Na benzinové pumpě nechají statisíce

Ani vyšetřování druhé vraždy nikam nevedlo. Přesto, že policisté věděli, že podnikatel odjel onu osudnou noc s Jaroslavem P. a Biedermanem, nic na ně neměli. „Potkal známé v bílém žigulíku a někam s nimi odjel,“ zní výpovědi vrahů. Policisté jim uvěří.

Poslední vražda nic nevynesla, na druhou stranu se Biederman bez problémů vyhnul jakémukoliv podezření. Tyto dva pocity se nejspíš podepsaly na tom, že k další akci došlo už za několik dní. „Uděláme nějakou benzínku,“ navrhl Chládek a Biederman souhlasil. Společně nasedli večer 7. června 1995 do vozu Jaroslava P. a vyrazili hledat vhodnou pumpu.

„Tak co, šéfe, nějaká škvára by nebyla?“Oto Biederman při přepadení čerpací stanice

Nakonec náhodně zastavili u čerpadla na Praze 9 v Českomoravské ulici. Zatímco Chládek tankoval, Biederman vešel dovnitř. „Chci si koupit cigarety,“ prohodil k Chládkovi. U sebe ale stále má revolver, kterým zastřelil Martina S., a o cigarety mu opravdu nejde.

Třiačtyřicetiletý Zdeněk L., obsluha benzinové stanice, zvedl hlavu a zjistil, že se dívá přímo do hlavně zbraně. „Tak co šéfe, nějaká škvára by nebyla?“ pronesl laškovně Biederman. Pumpař věděl, co v takových chvílích dělat. Bez sebemenších známek odporu vytáhl peněženku s třiceti tisící korunami a podal ji Biedermanovi.

Ten ho následně odvedl do kanceláře a přikázal, ať si sedne na židli. „Hlavně klid,“ snažil se uklidnit pumpař nervózního muže se zbraní v ruce. Když Biederman zaslechl kroky, otočil hlavu a uviděl Chládka, který šel dovnitř. V tu chvíli se ale pohnul i pumpař. Biederman stiskl spoušť a střelil Zdeňka L. do hlavy. „Nevěděl jsem, jestli po něčem sahá nebo ne,“ vysvětlil později Biederman.

Oba muži okamžitě z čerpací stanice rychle utekli. Peníze s pumpařovy peněženky si rozdělili půl na půl a ještě ten večer je utratili v erotickém klubu. Teprve mnohem později se od policistů dozvědí, že těsně před loupeží si firma z benzínky odvezla 850 tisíc korun, že během loupeže se v trezoru nacházelo dalších 150 tisíc korun a v šuplíku pod ním dalších 42 tisíc.

Vražda čtvrtá: Zbavil se komplice

O tři měsíce později se usmálo štěstí na Biedrmanova spolupachatele Jaroslava P. Jeho teta mu odkázala poměrně velké pozemky v Praze-Suchdole. V hodnotě dvou miliónů korun. Pochopitelně se s tím pochlubil svým kumpánům a to byla osudová chyba.

Vrábelovi, který zorganizoval první vraždu, se zase jednou zachtělo peněz, které nepatřily jemu. Přesvědčit Chládka a Biedermana, aby zavraždili svého kamaráda (Chládkova sestra dokonce s Jaroslavem P. chodila), nebyl žádný problém.

Plán byl jednoduchý: Chládek bude předstírat, že firma Safe-Guard má o pozemek eminentní zájem, předloží tak vysokou nabídku, že tím vyřadí ze hry ostatní zájemce. Biederman Jaroslava P. zastřelí, následně se bude za něj vydávat a parcelu prodá někomu jinému. O zisk se pak všichni tři rozdělí.

Rodiče si ničeho nevšimli

K realizaci klíčového bodu plánu došlo 28. září 1995. Biederman vylákal Jaroslava P. k sobě domů. V pokoji měl schovaný samopal od Vrábela. Svého kamaráda usadil Biederman na gauč a sáhl pro zbraň nastavenou na jednotlivé výstřely. Pak ho šesti ranami chladnokrevně popravil. V době vraždy se nacházeli v domě Biedermanovi rodiče, střelba je ale nevyvedla z míry. Byli zvyklí, že si syn doma neustále zkouší různé zbraně.

Než dorazil Chládek, Biederman nacpal mrtvé tělo do skříně. Jakmile dorazil jeho komplic, vzali si oba lopaty a krumpáče a šli vykopat na zahradu hrob. Jenže Chládek po chvíli odjel s tím, že musí mít alibi. Veškerá špinavá práce tak zbyla opět na Biedermana.

Stejně jako v předchozích dvou případech, ani teď gang peníze nezískal. Pozemky totiž nebyly na Jaroslava P. ještě plně převedeny, a když zmizel, jeho matka se na katastrálním úřadě postarala o to, aby byl převod zastaven. Na konto kolínského gangu přibyla další zpackaná vražda, ani ne tak provedením jako spíš tím, že nepřinesla slibované bohatství.

Vražda pátá: Konečně dopadeni

Vrábel se ale nevzdával a dál vymýšlel, jak získat peníze. Dozvěděl se o podnikatelích z Litvínova, kterým dvojice mužů ze Vsetínska, Tomáš B. a Ivan S., dlužila dva milióny korun a k placení se neměla. Přes sérii kontaktů se podnikatelé dostali až k Vrábelovi. O tom, že bude jeden ze vsetínských podnikatelů zavražděn, rozhodla tragická variace na dětskou hru tichá pošta.

Jak se později ukázalo, litvínovští podnikatelé měli v úmyslu pouze důrazně vymáhat dluh, kontakt Vrábelovi sdělil, že by to mohla být „možná sundavačka“, a Vrábel rovnou oznámil Biedermanovi, že je potřeba jednoho z podnikatelů zavraždit. Volba padla na Tomáše B.

K Biedermanovi pak Vrábel povolal ještě Chládka a nového člena party Miroslava Karnoše. Každému z nich slíbil 150 000 korun. Všichni souhlasili. Tomáše B. se jim povedlo pod záminkou uzavření obchodu vylákat do hotelu Apollo ve Valašském Meziříčí, kde ho 17. ledna 1996 zavraždili.

Jenže tentokrát už bylo stop poměrně dost. Do pátrací akce se zapojila pod vedením policistů ze severomoravské kriminálky, vedené tehdy podplukovníkem Lubošem Valeriánem, policejní oddělení z Prahy a středních Čech. Jako první byl v Praze zatčen Karnoš, který při výsleších uvedl Chládkovo a Biedermanovo jméno.

Do výslechové cely v poutech a vrtulníkem

Policisté je oba zatkli za pomoci vrtulníku a zásahové jednotky. Zvolen byl i urychlený převoz vrtulníkem do cel v Ostravě. Předpokládaný psychologický efekt, který to mělo mít na zatčené, zapůsobil. V cele se Karnoš s Chládkem rozmluvili a vše svalili na Biedermana.

Během soudu s Kolínským gangem bylo na lavici obžalovaných plno.

Během soudu s kolínským gangem bylo na lavici obžalovaných plno.

FOTO: Drahoslav Ramík, ČTK

Jakmile se to Oto Biederman dozvěděl, naštval se a rozhodl se, že řekne úplně všechno. Přiznal se k dalším vraždám a policistům prozradil i jména ostatních členů kolínského gangu. Kdyby policisté muže nezatkli, došlo by pravděpodobně k dalším vraždám.

„Gang měl před bleskovým zatčením naplánovány další zločiny. Další obětí měl být jeden z obviněných. Nevylučujeme, že by se členové gangu časem vyvraždili navzájem,“ prohlásil tehdy Luboš Valerián.

Před dvaceti lety, v pátek 18. září 1998, soud poslal Oto Biedermana za pět vražd na doživotí za mříže. Odvolací soud následující rok tento trest potvrdil. Ostatní členové gangu vyvázli s tresty menšími. Ivan Vrábel byl odsouzen na 24,5 roku, Milan Chládek na 18 let, Miroslav Karnoš na 13,5 roku, Roman Procházka na 13 let a Jiří Šťastný na 12,5 roku.