„Soud neměl o vině obžalovaného žádných pochybností,“ konstatoval po vynesení verdiktu předseda soudního senátu Tomáš Durdík. „Soud nenašel žádný důkaz, který by jakýmkoliv způsobem zpochybňoval konstrukci, jak ji předneslo státní zastupitelství v obžalobě,“ dodal.

„Bylo vyloučeno, že by pan obžalovaný jednal v nějakém pomatení smyslů,“ odmítl Holmanovu obhajobu Durdík. Holman před soudem také prohlásil, že vraždil kvůli penězům, o které mu prý hrdost nedovolila si říct příbuzným. „Tíživá situace obžalovaného nikterak neomlouvá jeho jednání,“ prohlásil soudce.

Soud vzal nicméně při ukládání trestu v potaz i Holmanovo doznání i vyjádřenou lítost, byť to podle Durdíka nijak nesnižuje vysokou nebezpečnost Holmanova společensky nežádoucího jednání. Holman není podle soudu programovým zabijákem a jednal nahodile.

Holman přijel do Prahy z Poříčí nad Sázavou v polovině února 2014. Se synem prý byli domluveni, že půjdou do nemocnice, měl totiž problémy s plotýnkami. Nicméně svého syna doma nezastihl. „Můj syn mi poslal SMS, abych nejezdil, ale já jsem měl bohužel vybitou baterii a prostě jsem nepřijal tu SMS. Tak jsem jel,“ vysvětloval Holman.

Na syna čekal celý den, až přišla jeho přítelkyně s tím, že je u svojí matky a marodí. Holman si u ženy nabil telefon a zavolal svému synovi. Ten se prý ale na něj obořil a byl vulgární, že přece Holmanovi psal, aby nejezdil. „Prakticky mě v Praze nechal bejt na holičkách,“ posteskl si u soudu Holman.

Nechtěl se doprošovat

Požádal proto synovu přítelkyni, jestli by u ní nemohl přespat, druhý den strávil ve vinohradské nemocnici. Večer opět požádal ženu o přespání, ta se prý trochu zdráhala, ale nechala ho přespat. Další den vyrazil na cestu, neměl ale peníze, a zůstal proto celý den i noc v tramvaji, popojížděl po Praze a přemýšlel, kde sehnat peníze. Doprošovat se u příbuzných odmítl.

„Dostal jsem se do takovýho zvláštního stavu beznaděje, panický pomatení mysli. Začalo mi bejt všechno jedno,“ uvedl Holman. Předně nejspíše proto, že se mu nedostávalo peněz a kvůli přetrvávajícím bolestem plotýnek. V tomto stavu se dostal ve čtvrtek 13. února dopoledne do tramvaje číslo 17.

Jan Holman (vpravo) u Městského soudu v Praze

Jan Holman (vpravo) u Městského soudu v Praze

FOTO: Michal Kamaryt, ČTK

Tou dojel až k branickému nádraží, kde vystoupili skoro všichni cestující, a Holman zůstal ve vagóně sám s čtyřiašedesátiletou ženou. „Byl to takovej impuls, pomatení mysli,“ konstatoval suše Holman. Během asi deseti vteřin sáhl do tašky pro svou nelegálně drženou pistoli ráže 22, nabil ji a jednou ranou doprostřed týlu ženu zastřelil. Ženě pak ukradl kabelku s věcmi asi za šest a půl tisíce a z tramvaje utekl. Žena do několika minut zemřela. Holman v kabelce našel, kromě osobních věcí jako brýle nebo doklady, pouhých sedmnáct set korun.

Podle Holmana byla oběť vybraná čistě náhodně, pokud by před ním seděl někdo jiný, patrně by prý střílel také, potřeboval totiž peníze na cestu zpátky. Nicméně nevyloučil, že by k tragédii nemuselo dojít. „Kdyby se paní nějak pohnula, bylo by to všecko jinak,“ prohlásil muž.

Žalobkyně navrhovala výjimečný trest

Státní zástupkyně neměla o Holmanově vině pochyb a navrhla pro něj výjimečný trest odnětí svobody mezi dvaceti a třiadvaceti roky.

Holmanova advokátka se snažila soud přesvědčit, aby při rozhodování o výši trestu přihlédl k polehčujícím okolnostem. Nebylo například podle ní prokázáno, že by si svou oběť Holman nějakým způsobem vyhlížel.

„Obžalovaný nenastupoval do tramvaje s úmyslem, že někoho přepadne a okrade ho. Jednalo se o náhlé nepochopitelné hnutí mysli,“ řekla Holmanova obhájkyně Lenka Pipková. V době spáchání činu trpěl silnými bolestmi zad, tížily ho jeho osobní poměry a navíc sám svůj čin oznámil úřadům. „Kdyby tento svůj čin neoznámil, policii by se jej pravděpodobně nikdy nepodařilo vyřešit,“ prohlásila Pipková.

„Je mi to hluboce líto, co se stalo, co jsem proved. Vůči všem pozůstalým mě to velice mrzí,“ kál se na závěr jednání Holman. „Tím že jsem se doznal, tím jsem chtěl, aby se pozůstalí dověděli pravdu, jak to vlastně bylo,“ dodal.

V Praze jeden neví

Pistoli, kterou zdědil po svém otci a ke které si před lety vyrobil tlumič (prý kvůli pytlačení), s sebou vozil do Prahy údajně pro pocit většího bezpečí. „Člověk neví, koho potká, že jo,“ řekl Holman. Na dotaz soudce, proč se policii po dvou letech od vraždy přihlásil, Holman uvedl, že ho dohnaly výčitky svědomí. „Myslel jsem na to dnes a denně,“ uvedl obžalovaný, který prý našel jakousi úlevu v alkoholu. Holman také před soudem odmítl, že by někoho kryl nebo bral na sebe vinu za někoho jiného.

Podle svědků měl Holman se svým synem poměrně divoký vztah, především když se oba opili. Syn otci údajně vyhrožoval, že ho zabije, vyčítal mu, že propil skoro veškeré jmění nebo jeho chování vůči manželce. „Nutil (Holman starší) ji klečet v koutě, líbat mu nohy a ruce a říkat mu, že je bůh,” uvedla na policii přítelkyně Holmanova syna.

Podle další ze svědkyň se otec svého syna bál a podle jejího názoru měl pistoli právě na obranu proti svému synovi. „Myslím, že Holman mladší byl větší magor než starší,“ uvedla