Muž podal žalobu na ochranu osobnosti s tím, že jeho neteř a přítelkyně bratra jednaly proti vůli zemřelého, když jeho tělo neuložili do rodinného hrobu na místním hřbitově, ale do hrobu sousedního. „Je to ostuda moje i bratrova, přece děti, které nezaloží vlastní rodinu, patří do hrobu svých rodičů. To je morální zákon, tak se to bere na vesnici. Lidi pak za mnou chodí a diví se, že je v jiném hrobě,“ tvrdil před soudem muž.

Po své neteři chtěl muž půl miliónu korun jako náhradu nemajetkové újmy za jednání proti údajné vůli bratra a také omluvu dvakrát vyhlášenou místním rozhlasem. „Nahlásila vedoucí pohřební služby, kam bratra pohřbít, a taky přetáhla hrobníka, ten pak zastavil kopací práce,“ rozčiloval se muž.

Odstranění náhrobku

Po družce svého bratra pak žádal rovný milión a také, aby nechala odstranit náhrobek nad místem bratrova posledního spočinutí. Muži nevadilo, že kromě něj a jeho manželky nikdo nevěděl o bratrově přání, jež měl vyřknout jednou na hodech, aby byl po smrti v rodinném hrobu. Nic o tom nevěděly ani jeho sestry.

„Svědci byli navedení, aby to tak řekli, a je otázka, kdo je navedl,“ naznačoval pozadí příběhu muž. „Žádná ze svědkyň o údajném přání nic nevěděla a výpověď manželky žalobce soud vyhodnotil jako nevěrohodnou. Přání zemřelého je jen vaším přáním, s kterým ostatní nesouhlasí. K tomu, aby bylo rozhodnuto, že bude odstraněn pomník, přičemž tělo by dál zůstalo v hrobě, může říci soud jen následující – poškozování náhrobků na hřbitovech je věcí vandalů a soud vám k tomu opravdu nemůže být k službám,“ rezolutně konstatoval soudce Michal Ryška.