Smějí se do bezpečnostních kamer, které si pak vezmou také, či se bezostyšně vloupají do domu, v němž se právě probouzejí obyvatelé. Kradou před okolo stojícími lidmi v obchodech nebo vysedávají v autech, jež vybrali. Někteří v nich i přespí.

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

Právu to potvrzují policisté napříč republikou a vyčíst to lze i z jejich zpráv a statistik. „Máme případy, kdy se pachatel usmívá do kamery, ještě do záznamu zamává a pak ji ukradne také. Přitom musí vědět, že když takový detailní záběr zveřejníme, tak se ozvou lidé, kteří ho identifikují,“ řekl Právu jeden ze zkušených pražských policistů s celorepublikovou působností.

„Chytíte je, důkazy obstojí všechny formalistické nástrahy procesu, žádáte vazbu, aby takový člověk nepoškozoval druhé, ale soudce je pustí na svobodu, ať jsou stíháni venku. Vězení jsou plná na téměř sto procent. A tak oni kradou dál,“ dodal.

Okradl i strážníky

Zpráv o tom, že zloděj ukradl z domu bezpečnostní kameru a zmizel, jsou v hlášeních policie desítky, jedna jako druhá, liší se jen místem a časem. Ve Valašském Meziříčí dokonce zloděj zostudil městské strážníky, když jim jednou v neděli ukradl bezpečnostní kameru přímo ze zdi jejich služebny. Chytili ho za pár minut a předali státní policii.

Byla z toho spousta papírů, ale jinak vlastně nic moc. „Co si na něm vezmete? Že jde do vězení, je mu jedno. To jsou lidé, kterým bývá jedno už úplně všechno,“ glosuje jeden z policistů.

Eliminovat recidivisty, a zlodějen ubude

Potvrzuje to i suchá statistika. Jen za rok 2014 policie stíhala za krádeže vloupáním 9000 lidí, z toho dvě třetiny bylo recidivistů (přes šest tisíc lidí). Za majetkové trestné činy všeho druhu měla policie loni celkem na tapetě 34 600 podezřelých, z toho „známých firem“ bylo 23 580.

U vyloženě násilných činů, jako je např. úmyslné ublížení na zdraví, vyhrožování a vydírání, je podíl vícekrát trestaných pachatelů poloviční. Ze zhruba dvanácti tisíc stíhaných jich bylo přes 6000 za to už dříve trestaných. Koloběh neustálého chytání, zavírání, pouštění a chytání stejných zlodějů je skutečně nekonečný.

Já měl hlad a nikdo mě nezaměstná

Ve zprávě policie o tom, že zadržela zloděje, kteří před očima majitele domu vykrádali garáž, pak stojí: „Pětatřicetiletý zadržený muž má od roku 1996 (tehdy jako mladistvý) 19 záznamů v rejstříku trestů a jeho o rok mladší kamarád z vězení má pak od roku 1998 záznamů 17.“

Další recidivista vykradl letos v červenci na Berounsku v šest hodin ráno rodinný dům, i když byli jeho obyvatelé doma. Chytili ho městští strážníci a předali státní policii. Záznamů v rejstříku měl tucet. A jeho postoj? Jen se směje, a když dojde na soud, opakuje: „Paní soudkyně, já už budu hodný, já už to neudělám, když já měl hlad, nikdo mě nezaměstná.“

Druhý domov

Nedávno zloděj ve Štěpánské ulici vykradl auto. Na kamerových záznamech je patrné, jak si v době, když už do práce chodili lidé, svítí do vozů baterkou a tipuje si je. A nakonec jedno takové auto vybral. Když ho chytí, je to sice trestný čin, a pokud je to recidivista a ještě mu něco přišijí, může dostat tři roky. Jenže pro tyto lidi je vězení jejich druhým domovem a jako trest ho nevnímají.

Policisté se často, raději ale v ústraní a potichu, pozastavují nad tím, že ochránce veřejných práv bedlivě hlídá, zda zadržení dostávají vhodnou teplou stravu a zda mají na celách předběžného zadržení i matraci. „A když nás odvelí někam mimořádně hlídat, ať už kvůli běžencům nebo povodním, tak nám nezajistí ani polívku a postel. Jednou nás bylo 35 policistů na sedm postelí,“ uvedl jeden pražský policista.

Vlastní auto jako volavka

Znechucení nad faktickou nepostižitelností zlodějů je v policejním sboru všudypřítomné. Jako například u policistů v severní části Prahy, která je sice Právu známa, ale nebude ji blíže specifikovat s ohledem na to, že každá taková zmínka je ihned vyšetřována odborem vnitřní kontroly policie a inspekcí ministerstva vnitra. Policisté jsou pak konfrontováni s tím, jak to, že někde promluvili veřejně.

Čtrnáct dní číhali v této části Prahy v civilu na zloděje aut, který je buď kradl celá na díly, nebo je vykrádal. Jeden z mužů zákona dal k dispozici coby volavku i vlastní škodovku, po nichž pachatel pásl nejvíce. Byli několik nocí na číhané, až nakonec jednou ve dvě ráno spadla klec.

Vše měli v kupě, ale museli ho pustit

„Všechno jsme měli v kupě. Stopové důkazy, ukradené věci nalezené u pachatele. A víte, co udělal státní zástupce? Pustil ho prý pro formální nedostatky ve spisu,“ skřípe zuby další z pražských policistů.

Za čtrnáct dní přišel pan zloděj pod ruku mužům zákona znovu, chytili ho rovnou, jak se snažil vlámat do jednoho z aut. Státnímu zástupci ho už ani nepředhodili. Nemělo to smysl. Vyřešilo se to snadno. Pachatel kladl při zatýkání odpor, a tak mu následně musela být v nemocnici ošetřena zlomenina na ruce po použití donucovacího prostředku. Tím případ oficiálně skončil. A jak potvrzují místní strážci zákona, v jejich revíru se tenhle ptáček už neobjevil. Jenže krade vedle.

Boží mlýny

Stejný obrázek je i v dalších městech. Na hlavní mělnické služebně je nástěnka hledaných recidivistů plná. „Vidíte ten spis? Patnáctkrát trestaný třicetiletý zloděj – a už zase sepisujeme, komu co ukradl. Bude úspěch, když ho vůbec odsoudí, a za pár měsíců bude stejně venku,“ ukazuje zástupce velitele mělnické policie na 30 centimetrů tlustý svazek.

Někdy ale tvrdě zasáhnou boží mlýny. Mělničtí policisté před časem honili zfetovaného recidivistu, který se s autem řítil městem jako šílený. Dostal smyk. Nebyl připoután. Vyletěl ven a auto ho od pasu dolů přimáčklo k silnici. V podstatě byl podle policistů vejpůl. „To bylo hodně kruté. Tohle bych nepřál nikomu,“ nerad vzpomíná zástupce velitele.

Někteří advokáti se už dokonce zamýšlejí nad tím, že společnosti by se možná i vyplatilo nenapravitelné recidivisty hlídat a živit, třeba i v nově zřízených vězeních, a držet je tam déle, než platit náklady spojené s jejich hledáním, vyšetřováním, souzením a tím, co všechno působí za zlo a škody.