Článek
Vše začalo v létě 2009, kdy úředník potrestal Veroniku D. za to, že řídila pod vlivem alkoholu. Žena se mu snažila vysvětlit, že si objednala tři nealkoholická mochita a v tom, aby rozeznala, zda se jedná o alkoholickou, či nealkoholickou verzi nápoje, jí prý zabránilo silné aroma máty. V odvolání proti rozhodnutí magistrátu Veronika D. namítla podjatost úředníka kvůli jeho nevhodnému chování.
Žena si prý vymýšlí
„Při všech ústních jednáních mi permanentně zíral na poprsí s fascinací tak zjevnou, že mohla naznačovat fetišisticko-sadomasochistickou aberaci. Jeho předpokládané rozpoložení mysli by pak vysvětlilo, proč nebyl schopen posuzovat případ objektivně a nepodjatě,“ popisovala žena výhrady vůči zaměstnanci správního orgánu. Bylo prý na něm patrné, že necítí vůbec potřebu věnovat se odpovědně úřední činnosti a případ objektivně posoudit.
„Cítil naopak potřeby zcela jiné a dával je najevo takovým způsobem, že jsem si připadala jako kořist před úporným dravcem,“ doplnila žena. Úředník kontroval tím, že si žena vymýšlí s cílem ho poškodit a zvrátit průběh vedeného řízení.
Magistrát se svého zaměstnance zastal s tím, že nebude trpět takové hrubé urážky svých úředníků, a ženě vyměřil pokutu 2000 korun. „Touto hrubou pomluvou založenou na spekulacích atakovala důstojnost nejen samotného úředníka, ale i celý správní orgán. Do slušné a kultivované společnosti takové výrazy prostě nepatří, nikdo na ně vůči druhému nemá právo,“ pustili se úředníci do Veroniky D.
Obrátila se na krajský soud
„Uvedené formulace ilustrují vyloženou neúctu odvolatelky k lidské bytosti jako takové, k člověku, kterého nezná, ničím jí neublížil a jenž pouze plnil své pracovní povinnosti,“ dodali. Ta se ale nenechala zahnat do kouta a obrátila se na plzeňský krajský soud. Poukázala přitom na judikát ústavního soudu z roku 2005, podle kterého „lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy a jiní, musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané“.
Podle Nejvyššího správního soudu (NSS) ale platí ve vztahu občan–úředník určitá všeobecně uznávaná pravidla slušnosti a občanského soužití. „Ze zásady, že veřejná správa je službou veřejnosti a každý zaměstnanec správního úřadu je povinen se k dotčeným osobám chovat zdvořile a vstřícně, však určitě neplyne, že si musí nechat ze strany účastníka řízení nechat vše líbit,“ konstatoval NSS.