V polovině března 2008 si tehdy 16letý mladík při hodině odborného výcviku na sebe zvrhl kelímek s benzínem a jeho spolužáka nenapadlo nic lepšího než škrtnout zapalovačem. Vokáč skončil s těžkými popáleninami obličeje, rukou a hrudi na specializované klinice v pražské vinohradské nemocnici, kde postupně prodělal řadu operací a dodnes není úplně vyléčený.

Život se mu od té doby úplně převrátil naruby, dokonce uvažoval i o sebevraždě. Sám říká, že si připadá jako zrůda, která vyvolává děs v lidech kolem sebe. Na doporučení lékařů chodí ven jen sporadicky, většinu času tráví sám mezi čtyřmi stěnami. Jeho společníky jsou teď knihy a počítačové hry. Pracovat zatím nemůže, bere invalidní důchod.

V roce 2010, po dovršení plnoletosti, podal na školu žalobu. Z vysouzených peněz by se chtěl finančně zabezpečit alespoň do doby, než bude schopen plnohodnotného života.

Dalších 1,7 miliónu

Soudkyně Libuše Nová rozhodla, že je škola povinna uhradit Vokáčovi nad rámec již vyplaceného bolestného ve výši přes 700 tisíc korun ještě 1,7 miliónu korun jako odškodnění za ztížení společenského uplatnění.

„Ze závěrů znaleckých posudků vyplývá, že následky prodělaného úrazu jsou trvalé. Došlo jednoznačně k propadu životní kvality a k vyřazení z pracovního uplatnění. Nejedná se jen o zdravotní problémy fyzického rázu, ale také o narušení psychiky, která poškozeného těžce limituje v jeho rodinném a společenském životě,“ uvedla soudkyně.

Jak dodala, při rozhodování o výši odškodného hrál významnou roli Vokáčův věk. „V tomto pozdním dětském věku je rozsah ztráty životních příležitostí závažným následkem po celý zbytek života a je s ním třeba spojovat výraznější zvýšení finanční náhrady,“ prohlásila s tím, že podle nejnovější judikatury by přiznaná částka neměla být pro žalovanou stranu likvidační.

V nemocnici trávil měsíce

Podle odborné lékařky Jiřiny Krausové trpí Vokáč těžkou posttraumatickou poruchou z prožitého otřesného zážitku. „Je to hluboký zásah do jeho osobnosti. Není schopen se radovat ze života, uzavírá se do sebe a jediné jeho spojení se světem je přes počítač,“ konstatovala.

Upozornila, že právě pocit, že člověk hoří, patří vůbec k největším psychickým traumatům. To potvrdil i sám Vokáč. „Nejsem schopen ani zapálit hořák na sporáku,“ vysoukal ze sebe mladík.

V nemocnici trávil měsíce. „Musel jsem ležet pořád rovně s rukama upevněnýma v držadlech jako Ježíš na kříži. Byla to nepředstavitelná bolest. Nepřál bych to ani svému nejhoršímu nepříteli,“ pokračoval.

Implantáty se mu špatně hojí, v létě nesmí na slunce a v zimě zase do mrazu. Je vlastně pořád zavřený doma. „Někdy je to k zbláznění,“ přiznává.

Oporou jsou mu rodiče a dva jeho jediní kamarádi. Je odkázán na jejich pomoc, není zatím úplně soběstačný. Jeho matka by mu nejraději koupila byt a platila někoho, kdo by mu pomáhal. „To si nikdo nedokáže představit, čím jsme si s manželem prošli,“ reagovala u soudu žena.

Rozsudek není pravomocný, obě strany se vyjádří až po jeho doručení v písemné podobě.

Ředitel školy Václav Bumbička odmítl verdikt soudu komentovat. „Nebudu se k tomu vyjadřovat,“ řekl a zavěsil telefon. Případ měl už také trestní dohru. Hoch, který Vokáče tehdy zapálil, si za ublížení na zdraví odseděl ve vězení sedm měsíců.