Za týrání svěřené osoby a osoby žijící ve společné domácnosti, a to v obou případech zvláště surovým způsobem a po dlouhou dobu, mu hrozí až 8 let za mřížemi.

Invalidní důchodce Pena bydlel s invalidní družkou Jiřinou, mladší o dva roky, na jednom plzeňském sídlišti. Ji i dvě nevlastní děti – dnes třináctiletou Sandru a dvanáctiletého Jana – údajně brutálně týral sedm let, případ se provalil až loni v květnu.

„Poslední dva roky bylo bití na denním pořádku,“ řekla před soudem matka. „Kopal do nás, třískal nás, choval se k nám, jak kdybychom byli kus hadru, vulgárně nám nadával. Sandře, že je malá kur…, Honzíkovi, že je buz…, a já polská svině a pí…,“ uvedla.

Pena: Děti mě milují

Pena veškerou vinu popřel. „Nechápu, proč tady stojím. Nikdy jsem je netýral ani neurážel,“ prohlásil a při výslechu na policii uvedl: „Děti mi denně říkají, jak mě milují.“

Jiřina to vidí jinak: „Děti se ho neskutečně bály.“ V jednom případě musel stát nahý chlapec za mrazu v otevřených dveřích na balkón.

„To jsem přímo viděla. Děti se mi svěřily i s tím, že když jsem byla pryč, Honzíka několikrát zavřel v koupelně do šachty se stoupačkami. Jednou na celou noc. To mi potvrdil i obžalovaný,“ vypověděla matka.

Její bývalý druh má svoji verzi: „Děti si tam naházely hračky, pomáhal jsem jim je vyndat.“

Nejvíce bitý měl být syn. „Topil jej ve vaně, několikrát jej škrtil, Honzík přitom ležel na zemi, cukal sebou a na nic si pak nepamatoval,“ sdělila paní Jiřina. Sandra na tom nebyla o moc lépe. „Po bití měla oteklý celý obličej, byla celá fialová.“

Když se Jiřina, drobná a štíhlá žena, navíc v posledních letech upoutaná na invalidní vozík, dětí zastala, dostala výprask také. Její druh při výšce 187 centimetrů vážil více než sto deset kilo.

„Nejméně desetkrát mě srazil z vozíku, pak do mne kopal, několikrát mne škrtil až do bezvědomí,“ uvedla. Ještě loni přišla o čtyři zuby – Pena jí je prý vykopl, když seděla na záchodě.

Byl by nás zabil

Záležitost vyšla najevo až minulý rok v květnu, poté, co byly děti kvůli problémům, zejména se záškoláctvím a útěkům z domova, matce odebrány a svěřeny do plzeňského Střediska výchovné péče.

„Proč jste o tom nikomu neřekla? Proč jste s ním neukončila soužití?“ vyzvídal soudce Miroslav Mlčák.

„Báli jsme se,“ reagovala paní Jiřina. „Kdybych mu řekla, aby se sbalil a odešel, tak by nás zabil.“

Proces bude pokračovat mimo jiné výslechy znalců.