Článek
Za týrání svěřené osoby a osoby žijící ve společné domácnosti, a to v obou případech zvláště surovým způsobem a po dlouhou dobu, mu hrozí až 8 let za mřížemi.
Invalidní důchodce Pena bydlel s invalidní družkou Jiřinou, mladší o dva roky, na jednom plzeňském sídlišti. Ji i dvě nevlastní děti – dnes třináctiletou Sandru a dvanáctiletého Jana – údajně brutálně týral sedm let, případ se provalil až loni v květnu.
„Poslední dva roky bylo bití na denním pořádku,“ řekla před soudem matka. „Kopal do nás, třískal nás, choval se k nám, jak kdybychom byli kus hadru, vulgárně nám nadával. Sandře, že je malá kur…, Honzíkovi, že je buz…, a já polská svině a pí…,“ uvedla.
Pena: Děti mě milují
Pena veškerou vinu popřel. „Nechápu, proč tady stojím. Nikdy jsem je netýral ani neurážel,“ prohlásil a při výslechu na policii uvedl: „Děti mi denně říkají, jak mě milují.“
Jiřina to vidí jinak: „Děti se ho neskutečně bály.“ V jednom případě musel stát nahý chlapec za mrazu v otevřených dveřích na balkón.
„To jsem přímo viděla. Děti se mi svěřily i s tím, že když jsem byla pryč, Honzíka několikrát zavřel v koupelně do šachty se stoupačkami. Jednou na celou noc. To mi potvrdil i obžalovaný,“ vypověděla matka.
Její bývalý druh má svoji verzi: „Děti si tam naházely hračky, pomáhal jsem jim je vyndat.“
Nejvíce bitý měl být syn. „Topil jej ve vaně, několikrát jej škrtil, Honzík přitom ležel na zemi, cukal sebou a na nic si pak nepamatoval,“ sdělila paní Jiřina. Sandra na tom nebyla o moc lépe. „Po bití měla oteklý celý obličej, byla celá fialová.“
Když se Jiřina, drobná a štíhlá žena, navíc v posledních letech upoutaná na invalidní vozík, dětí zastala, dostala výprask také. Její druh při výšce 187 centimetrů vážil více než sto deset kilo.
„Nejméně desetkrát mě srazil z vozíku, pak do mne kopal, několikrát mne škrtil až do bezvědomí,“ uvedla. Ještě loni přišla o čtyři zuby – Pena jí je prý vykopl, když seděla na záchodě.
Byl by nás zabil
Záležitost vyšla najevo až minulý rok v květnu, poté, co byly děti kvůli problémům, zejména se záškoláctvím a útěkům z domova, matce odebrány a svěřeny do plzeňského Střediska výchovné péče.
„Proč jste o tom nikomu neřekla? Proč jste s ním neukončila soužití?“ vyzvídal soudce Miroslav Mlčák.
„Báli jsme se,“ reagovala paní Jiřina. „Kdybych mu řekla, aby se sbalil a odešel, tak by nás zabil.“
Proces bude pokračovat mimo jiné výslechy znalců.