„Daňové poplatníky to sice něco stojí, ale lidská práva stojí výš než peníze,“ hájí smysl zákona přední odborník a autor trestního zákoníku Pavel Šámal.

Právě Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod právo na opakování procesu lidem, kteří byli odsouzeni na útěku, zaručuje. Ačkoli úmluvu ratifikovalo Československo už v březnu 1992 a v Česku platí od vzniku republiky, do tuzemského práva se princip dostal až s velkou novelou trestního řádu z roku 2001.

Tomáš Pitr

Tomáš Pitr

FOTO: Milan Malíček, Právo

Desítky případů ročně

Už dříve však řada států podmiňovala vydání osoby odsouzené v nepřítomnosti provedením nového procesu. Po novele se toto právo odsouzených stalo pravidlem a ročně ho využije zhruba 50 odsouzených.

„Nesetkala jsem se s případem, že by v nepřítomnosti odsouzený, který byl vydán k výkonu trestu do ČR, nepožádal o nový proces,“ uvedla soudkyně Městského soudu v Praze Veronika Čeplová. Právě ona v úterý odsoudila v nepřítomnosti k devítiletému trestu „zloděje století“ Františka Procházku. [celá zpráva]

Viktor Kožený na archivním snímku

Viktor Kožený na archivním snímku

FOTO: ČTK

A jen o den později městský soud odsoudil v novém procesu k šesti letům vězení Luboše Sotonu, který byl za podvody a krádeže již dříve odsouzen v nepřítomnosti a po svém loňském dopadení ve Francii okamžitě využil práva na nový proces.

A jako většina uprchlíků před zákonem na něm vydělal, soud mu trest zkrátil o rok. V novém řízení totiž nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného a ten tak nemá co ztratit.

Loňské statistiky ještě nemá ministerstvo spravedlnosti pohromadě, v roce 2010 požádalo o nový proces 51 lidí, proti nimž bylo předtím vedeno stíhání jako proti uprchlým. O rok dříve to bylo padesát případů, v roce 2008, odkdy se statistika vede, 57 nových procesů.

Právo i pro válečné zločince

Jaké náklady byly na opětovné souzení lidí, kteří si nový proces vysloužili jen tím, že se před spravedlností skrývali, ministerstvo neví. „Náklady na soudní proces nesledujeme,“ uvedla mluvčí ministerstva Tereza Palečková. Neexistuje tak prý ani žádná „průměrná cena“ trestního procesu.

„Procesy jako Kožený, kde figurují mraky poškozených, to jsou minimálně dvacetimiliónové sumy,“ odhadla soudkyně Čeplová s tím, že většina soudů se však obejde s mnohem nižšími náklady.

Soud by teoreticky nemusel znovu shromažďovat všechny důkazy, pokud by obžalovaný souhlasil s těmi již provedenými. To se ale podle Čeplové nestává. „Většinou trvají na všem. Já jsem měla tři rozsudky, které jsem si sama musela zrušit, protože mi pak pachatele chytli,“ podotkla.

Sama je prý na pochybách, zda vedení soudního procesu proti uprchlému má smysl. „Proces by byl lukrativní pouze v případě, že se podaří zabavit peníze z trestné činnosti a je jich po vynesení pravomocného rozsudku použito na náhradu škody. To je ale vzácný případ,“ míní soudkyně.

Stíhání uprchlých zločinců má však svou logiku. Kromě morální stránky, tedy argumentu, že nelze na spravedlnost vyzrát a vyhnout se stíhání pouhým útěkem, je tu i praktický přínos.

Získávání důkazů a výslechy svědků nelze odkládat o léta či desetiletí, až se podaří zločince dopadnout.

Právo uprchlých zločinců na nový proces podle Šámala do civilizovaného světa patří, dostalo se ho i válečným zločincům, kteří byli odsouzeni v nepřítomnosti a dopadeni až po desítkách let.