Článek
Stížnost, jejíž text má Právo k dispozici, odnesla osobně na Ústavní soud Kajínkova blízká známá, která je s ním každý týden v pravidelném kontaktu.
Kajínkův advokát Zejda v ní žádá, aby ÚS zrušil původní zamítavá usnesení pražských soudů a nařídil nové jednání o obnově procesu jeho klienta.
„Stěžovateli se nedostalo spravedlivého procesu garantovaného mu Listinou základních práv a svobod,“ napsal obhájce mimo jiné v ústavní stížnosti s tím, že původní řízení proti Kajínkovi bylo v rozporu i s trestním řádem.
Policie neprovedla zásadní důkaz
Jako hlavní argument přitom uvádí fakt, že policie na místě činu navzdory běžné praxi vůbec neodebrala otisky prstů z auta, v němž byli v květnu 1993 v plzeňských borských serpentýnách zastřeleni podnikatel Štefan Janda a jeho bodyguard Julián Pokoš.
Pachatel, který oba muže zavraždil a Pokošova bratra Vojtěcha navíc vážně postřelil, prý totiž musel podle svědků stopy minimálně na dveřích od spolujezdce zanechat, protože neměl rukavice.
Na chybějící otisky prstů přitom při letošním březnovém projednání Kajínkovy žádosti poukázal i plzeňský soudce Tomáš Bouček, když odmítal Zejdův návrh na novou rekonstrukci osudné střelby.
„Prvoinstanční Krajský soud v Plzni sám vyslovil novou skutečnost, která se v případu pana Kajínka objevila, a přitom se s ní v odůvodnění svého usnesení o zamítnutí povolení obnovy procesu vůbec nevypořádal. Touto novou skutečností je fakt, že nikdo z vyšetřujících orgánů tehdy na místě činu nehledal daktyloskopickou stopu na autě poškozených. Proto tvrdím, že v takovém případě někdo zmařil důkaz způsobilý vnést pochybnosti o vině Jiřího Kajínka,“ řekl k tomu obhájce Zejda, který text stížnosti připravil a nechal odsouhlasit Kajínkem.
Kajínek: Je to průlom
„Je to průlom, protože argumenty mého advokáta nejdou zpochybnit. Stojím samozřejmě nohama na zemi, ale myslím si, že tentokrát by se to mohlo podařit,“ vzkázal k tomu Právu Kajínek minulý týden prostřednictvím své blízké známé.
Už v březnu přitom v exkluzívním rozhovoru pro Právo uvedl, že kdyby byly otisky prstů z místa tragédie odebrány a srovnány s těmi jeho, musela by jej policie jako nevinného pustit.
„Když jsme se jich (policistů) ptali, kde jsou na tom autě otisky prstů, tak se tvářili, jakože buďto je neodebrali, anebo je ztratili. Nejdřív nám říkali: Samozřejmě že jsme je odebrali, my pracujeme profesionálně. Pak jsme se tedy ptali, kde ty otisky jsou, a oni je najednou nemohli najít. A já jsem říkal: Proč se nemohly najít? Neseděly se mnou, tak jste je zlikvidovali. Ne, ne, ne, reagovali, ale prostě otisky nejsou. Takže buďto je odebrali, ale protože pak neseděly se mnou, tak je zlikvidovali, anebo je vůbec neodebrali,“ uvedl na jaře Kajínek.
Kdyby prý na místě činu našli jeho otisky, hned by si je podle něj mohli ověřit v databázi, v níž prý Kajínek figuroval už od počátku osmdesátých let, a tudíž by pak za pár dnů zjistili, zda jsou daktyloskopické stopy shodné.
„Čili tím pádem by nebylo se o čem bavit, jenže s mým jménem přišla policie až za pět měsíců, až někdy na podzim 1993,“ poznamenal k tomu v březnu Kajínek.
