„Obecně k tomu mohu říci, že u určitého typu vězňů provádíme jejich nepravidelné střídání ve věznicích, a to z bezpečnostních důvodů. Jde o to, aby si nezvykli na dané prostředí a například tam nenavázali osobní kontakty s ostatními vězni či dozorci, a to proto, abychom omezili riziko případného útěku,“ sdělil Právu mluvčí vězeňské služby Robert Káčer.

Čtěte v rubrice Vaše zprávy z regionů:
Hrad Mírov, osm set let staré vězení

Také na Mírově se od té doby mnoho změnilo. „Ať už jde o zabezpečení oken a dalších opatření tak, aby se to někomu dalšímu nepodařilo. „Navíc pokud je vězeň přesunut do věznice, kde už dříve pobýval, jeho umístění je řešeno tak, aby nebyl na stejném místě jako prve,“ doplnil Káčer.

To vše bylo zavedeno poté, co Kajínek přepiloval mříže na okně své cely a pomocí lana z roztrhaných prostěradel a kotvy vyrobené z čela postele se dostal přes hradby mírovské věznice na svobodu.

Na Mírově je potřetí

V případě Kajínka odsouzeného za dvojnásobnou vraždu a pokus o další z roku 1993 přitom není moc na výběr. V ČR jsou pouze tři věznice, které mají speciální oddělení se zvláštním režimem pro doživotně odsouzené.

Jsou jimi Valdice na Jičínsku, Mírov na Olomoucku a od roku 2008 také Karviná. Kajínka tak čeká na Mírově už třetí dlouhodobější pobyt.

Samotný převoz Kajínka podle jeho přítelkyně tentokrát neprobíhal tak drasticky jako v minulosti, kdy mu prý eskorta zakryla oči i uši, aby nevěděl, co se děje a kam jede.
„Teď neměl na očích a uších nic, jen prý zadělali nějakým hadrem okénko, ať nevidí, kam jedou. Jiří mi říkal, že to i tak byla stresová situace,“ doplnila Kajínkova blízká známá, která je s ním v kontaktu.

Zatímco v minulosti Kajínka na Mírově nevítali s otevřenou náručí, tentokrát prý atmosféra nepřátelská nebyla. „Když mě přivezli před třemi lety na Mírov, tak tam omdlévali a říkali: Ježíšmarjá, co tady děláte, my vás tady nechceme. To byste musel vidět. Tak se mě všichni chtěli zbavit,“ popsal tehdejší atmosféru na Mírově sám Kajínek v exkluzivním rozhovoru pro Právo letos na jaře.

„Všude, kde jsem byl, na Mírově nebo ve Valdicích, za mnou ti bachaři chodili a říkali: My naprosto chápeme, že jste utekl, kdybychom byli ve vaší situaci, taky bychom to udělali. A vždycky dodali: Hlavně utečte, až nebudeme mít službu my,“ řekl tehdy také Kajínek.