S jakým argumentem má váš advokát Tomáš Zejda v Plzni vystoupit, aby přesvědčil o znovuotevření vaší kauzy?

Já to vůbec nebudu otevírat. Je to čistě o tom, že advokát už něco tomu soudu napsal a něco se tam bude snažit se soudem projednat. Dá nějaký návrh a uvidí se, jaká na to bude reakce. Protože nejspíš víte, že dřív stačila na povolení obnovy procesu jedna nová skutečnost. Pak se ale udělala úprava, aby se zamezilo tomu, že se řízení budou obnovovat.

Když se podíváte do naší historie, tak zjistíte, že se v tomto státě obnovy nepovolují. Ono je sice hezké, že máte možnost mimořádného opravného prostředku, ale vy k soudu přinesete iks nových skutečností a ten soud vám řekne, že ho to nezajímá.

Advokát Zejda chce před soudem hovořit o argumentech, které opakovaně zmínil v médiích už v minulosti. Především o tom, že pachatel vražd v borských serpentýnách v květnu 1993 neměl podle svědků rukavice, že na jeho rukou viděli prsten a že při střelbě musel otevřít dveře auta, v němž seděli poškození Štefan Janda s Juliánem a Vojtěchem Pokošovými. Tím pádem tam prý musel zanechat otisky prstů. Jenže policie podle něj žádné daktyloskopické stopy z auta nikdy nevzala.

To, co říkáte, je z mého pohledu alfa a omega všeho. Na místě činu zůstal mrtvý Janda, Julián Pokoš se z postřelení probral, odvezli ho do nemocnice, kde pak umřel. Vojtěch Pokoš byl střelený tak, že to vlastně nic nebylo. Oni z toho udělali kovbojku, ale on de facto nebyl ohrožený na životě. Oni sice říkali, že ano, ale není to pravda.

Čtěte také: Pokoš: Kajínek mi zastřelil bratra a teď se z něj dělá národní hrdina

Slyšel jsem teorii, že s vaším jménem přišel někdo, kdo věděl, že to mohl být Černý, protože ho znal. Ale Černý tehdy ještě nebyl obviněn za orlické vraždy, všichni byli tenkrát na svobodě…

Ano, ano. Černého zavřeli až někdy v květnu 1994.

No, a protože ten dotyčný věděl, že kdyby práskl Černého a zavřeli ho, tak jej Kopáč a další dostanou, takže sehnal nějaké jiné východisko a zmínil vás.

Možné je úplně všechno. Víte, já jsem zůstal zírat, když mě obvinili, že jsem se nechal najmout na zabití tři lidí za sto tisíc korun. Koukal jsem na ně a říkal: Vy jste se asi zbláznili, ne? A oni prý, proč jako?

Já jim na to říkám: Možná je pro vás sto tisíc hodně peněz, ale já bych za sto tisíc dnes možná nešel už ani ten trezor otevírat. Koukali na mě a reagovali, že se zabíjí za míň. Odpověděl jsem, že možná někdo jiný. Když potom nevěděli, co mají dělat, tak vymysleli variantu, že si mě měl Vlasák najmout na zastrašení Jandy a spol., ale já že se z vlastní iniciativy chtěl prezentovat jako nájemný vrah, tak jsem je postřílel. Tuto spekulaci oni vydávají za pravdu, podle soudce Poláka je to nejpravděpodobnější verze, za kterou mě odsoudili na doživotí.

Chcete nějak tu teorii, že za vraždami u věznice na Borech mohl stát Černý, využít nyní u soudu? Obzvlášť když je tam podobné modus operandi jako v případech orlických vražd?

To tam určitě je, ale já sám za sebe nevím. Nedovedu si představit, že bych přišel a tohle tvrdil. Z mého pohledu je to až neuvěřitelné. Ale jak říkáte, možné to je a to je na tom to nejhorší. Uvidíme, jak se to bude u soudu vyvíjet.

Mě tam pořád fascinuje to, jak policie, státní zastupitelství i soudy se snažily celou věc napasovat co nejvíc na to, že to udělal Kajínek. Například ve znaleckém posudku se objevilo, že pocházím z rozvrácené rodiny, že moji rodiče jsou rozvedení. Byl jsem prostě ustanoven jako vrah a musel jsem zapadnout do nějaké škatulky. Přitom jsem pocházel z prostředí, které bylo naprosto v pořádku. Vždycky jsem říkal, že bych všem dětem přál, aby měly stejné dětství jako já. Naši byli vždycky skvělí. Zní to jako klišé, ale u nás existovalo to, čemu se říká šťastné dětství, láska rodičů, nikdo nás nikdy nebil, žádné alkoholické scény, všichni normální. Prostě jsem žil v prostředí, z kterého vrah zkrátka nemůže vyjít.

Proč vlastně nechcete jet na to veřejné zasedání o možné obnově procesu?

Vždyť tam nemám co dělat. Zkuste si představit jen cestu Karviná–Plzeň, kde by vás vezli se svázanýma nohama i rukama, sedícího v malé kleci, nemohl byste se pohnout, vyčurat, napít, prostě nic. Takto kdyby vezli zvířata, tak se ochránci zvířat zblázní.
Ale samozřejmě v momentě, až bude třeba, abych tam byl, tak tu cestu absolvuji, i kdybych tam měl zdechnout. Ovšem v této fázi je to o tom, že něco budou řešit soudce Bouček a můj advokát a já k tomu de facto nemám co říct.

V okamžiku, kdy soudce Bouček řekne, že povoluje obnovu řízení a začnou tam chodit všichni svědci, tak u každého budu klást otázky.

Je možné, že dalším důvodem vaší neúčasti u soudu je předpokládaný vysoký počet vašich fanoušků, kteří pak v soudní síni mohou způsobit zhoustnutí atmosféry, což nemusí dobře působit na soud?

Z mé strany to důvod určitě není. Nikdy jsem neměl problém s tím, že u mých soudů bylo vždycky hodně lidí. Problém ale nebyl v jejich účasti, ten byl v přístupu soudu. Proč tehdy při prvním pokusu o obnovu nedal to jednání do větší síně a mnoho z lidí se tam pak nedostalo.

Celý rozhovor s Jiřím Kajínkem čtěte v sobotním Právu, který vyšlo 26. března. Druhá část rozhovoru - o Kajínkově pobytu a životě ve vězení - vyjde v sobotu 2. dubna v Magazínu Práva.