„Sice na základě svědeckých výpovědí předpokládáme, že spadl do řeky a utopil se, tělo se ale nikdy nenašlo. Proto zůstává v pátrání,“ sdělila Právu mluvčí kriminální policie Pavla Kopecká.

Téměř třináct let se nedaří najít ani Honzíka Nejedlého z Prahy-Podolí. Devítiletý hoch zmizel v lednu 1998, kdy se nevrátil z návštěvy u kamaráda. Rodiče za jeho nalezení nabízeli miliónovou odměnu.

Poslední, kdo Honzíka 17. ledna zahlédl, byl lékař, který venčil psa. Všechny stopy končily přímo v Podolské ulici. Policisté proto dlouho pracovali s verzí, že hocha někdo unesl v autě. Dnes se policie kloní k názoru, že utonul ve Vltavě.

Existují však i případy dětí, které policie hledá patnáct a více let. Policie na seznamu pohřešovaných dětí průběžně zveřejňuje desítky jmen a fotografií, u drtivé většiny z nich ale panuje jistota, že jsou živé a zdravé. Zpravidla jde o děti, které si v průběhu soudního sporu o svěření do péče kamsi odvedl jeden z rodičů a druhý po něm nechal pátrat. Často s jedním z rodičů žijí v zahraničí.

Jiným případem je zmizení tehdy čtyřleté Karolíny Plané v září 1996. Za dívčinu vraždu byl v roce 2000 na základě nepřímých důkazů odsouzen její otec na třináct let do vězení. Tělo dívky se ale nenašlo a dodnes figuruje mezi pohřešovanými.

„Po ztraceném dítěti pátráme dvacet let, a to i v případě, že bylo prohlášeno za mrtvé,“ uvedla mluvčí kriminálky.

Rodiče neuvěří, že dítě nežije

Podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové rodiče zmizelých dětí v sobě vždy do poslední chvíle uchovávají víru, že jejich dítě žije. „Žijí ve dvojím světě. V tom jednom stále počítají s tím, že se děcko může vrátit. Mají přitom různé varianty scénářů, proč se tak zatím nestalo,“ popsala.

„Dokud je v dětském věku, uvažují o tom, že by se rádo vrátilo, ale nemůže o sobě svobodně rozhodovat. Když je dospělé, vyskytují se i takové způsoby víry, že dítě na rodiče zanevřelo, protože ho málo hledali, že neudělali všechno,“ vysvětlila Čírtková.

Jde podle ní v podstatě o různé způsoby, jimiž si rodiče snaží vysvětlit něco, co vysvětlení nemá. "Připustit variantu, že dítě už nežije, to v podstatě znamená, že by mu ve své mysli rodiče ukončili život. A to přece žádný rodič nikdy neudělá,“ uvedla.

Vzhledem k tomu, že případů nevysvětleného zmizení dětí je málo, i forenzní psychologie musí vycházet jen z poznatků posbíraných v jednotlivých kauzách. Přesto prý psychika rodičů prodělá zpravidla stejný vývoj. I když se od smutné události nikdy zcela neodpoutají, zpravidla nakonec zvítězí přesvědčení, že si musejí vystavět nový život, protože mají například další děti a musejí pro ně začít fungovat.

I psychologové jim radí, aby se naučili pracovat s novou perspektivou, plánovali dovolenou nebo obnovili rodinné ceremoniály.