Na otázky Práva odpověděla prostřednictvím svého obhájce Kolji Kubíčka písemně z pankrácké vězeňské nemocnice. Převezena tam byla z plzeňské fakultní nemocnice po té, kdy na ní soud uvalil vazbu.

Jak dlouho jste se s manželem znali?

Manžela jsme znala 12 let, od roku 1997. To jsme tehdy spolu jeli poprvé na dovolenou. Do Řecka, na Santorini. Od té doby nosíme v peněžence naší fotku.

Pak manžela asi po dvou letech zavřeli. Někdy  v roce 1999-2000 utekl z věznice a byl čtyři měsíce na svobodě. Na útěku. U Řevnic v Dolní Třebáni ho zatýkali - třináctkrát po něm vystřelili a třikrát trefili. Jednou do kotníku a dvakrát do hrudníku – plic – jako teď mne.

Pak ho odsoudili a šel sedět celkem na osm let. Vrátil se v říjnu 2007. Celou tu dobu jsem na něho čekala. Pak přišlo další zatčení v lednu 2009 a následovala vazba.

Byla jste s ním dál v kontaktu?

Když byl manžel ve vazbě, tak nebyl den, kdybych mu nenapsala dopis. On psal také každý den. Dopisy jsem archivovala a existují. Jsou jich tři šanony. Každých 14 dní jsem manžela ve vazbě navštěvovala. Nevynechala jsem žádnou možnost návštěvy. Pokaždé, když jsme se loučili, tak jsme oba brečeli. Nikdy jsem nevynechala možnost manžela vidět třeba u soudů, když bylo rozhodováno o prodloužení vazby. Když jednání soudu nebylo veřejné, tak jsem stála alespoň na chodbě, abych ho viděla přicházet a odcházet.

Často jsem i v době mimo návštěv přijela do Plzně, oběhla věznici a v místech, kde byl manžel umístěný, křičela přes plot a tak s ním  komunikovala, i když jsem jej vidět nemohla, protože přes zeď nebylo na celu vidět.

Kdy vás napadla myšlenka na útěk?

Na útěku jsme se domluvili hned na začátku jeho vazebního věznění. Konkrétní plán na útěk jsme však neměli – tedy zpočátku. Když však manžela poprvé, někdy v květnu, odvezli z věznice k lékaři na vyšetření do nemocnice, tak manžel přišel na to, že by to byla nejschůdnější cesta k útěku z věznice.

Manžel však nechtěl po dlouhou dobu nic konkrétního podnikat, neboť měl obavu aby se mi nic nestalo, nechtěl riskovat  můj život. Spíše čekal na to, že ho třeba  propustí normálně z vazby.

Nakonec jste přeci jenom  manželovi k útěku pomohla. Plánovala jste přepadení eskorty?

Samotnou poslední akci jsem naplánovala ze dne na den jako reakci na výsledek soudního jednání. (2. listopadu Tauchen dostal  pět let  za vykrádání trezorů pomocí výbušnin - pozn. red.).

Chtěli jsme také ukázat, že soudní systém u nás nefunguje, že soudí jen podle minulosti a domněnek. Manžel řekl, že nikdy sedět nebude, že není důvod, když nic neudělal a že tedy uteče. Když jsem byla 9. listopadu za manželem ve věznici na pravidelné návštěvě – bylo to asi týden po soudním jednání - tak manžel řekl, že se nechá odvézt z věznice do nemocnice na vyšetření k ušnímu lékaři.

Nevěděli jsme sice, kdy jej na jeho naléhání k lékaři z věznice povezou, ale z praxe bylo zřejmé, že to v případě bolestí v uchu bývá do dvou dnů. Jela jsem tedy ještě ten samý den obhlédnout situaci do nemocnice v Plzni. Zjistila si možnosti parkování na parkovišti před nemocnicí, prošla si pěšky celou cestu útěku a zjistila, jak se otevírá branka ve zdi nemocnice.

Už toho dne jsem si pak sedla do čekárny a čekala, zda manžela nepřivezou. Čekala jsem tam od desíti dopoledne do tří odpoledne. Pak mi  manžel zprostředkovaně poslal zprávu, že se návštěva lékaře ten den konat nebude – že jej nepovezou a že nemá smysl dále čekat. Odjela jsem tedy domů.

Následující den vám to vyšlo. Jak jste se na to připravila?   

Přijela jsem do nemocnice už v půl osmé ráno a zaparkovala auto na parkovišti před nemocnicí tak, aby jej nikdo nezablokoval a aby z toho místa bylo možno rovnou vyjet do křižovatky. Auto jsem nechala úmyslně venku a nezajela do areálu nemocnice.

Potom jsem otevřela zevnitř nemocnice branku ve zdi nemocnice a zastrčila dolejší západku tak, aby branku nikdo nezavíral. Po této přípravě auta a branky ve zdi jsem šla do čekárny před oddělení ORL, kam, jak jsem čekala, by manžela mohli přivézt. Již při příchodu do nemocnice jsem měla na hlavě tmavohnědou paruku s copánky, aby mě náhodou nikdo z vězeňské stráže nepoznal. Často jsem totiž do věznice chodila na návštěvy a byla často i u soudu.  

Seděla jsem v čekárně a měla v kapse bundy nějaký plynový revolver nebo něco takového, co dělá rámus, ale nikoho nezastřelí. Manžel ho měl již z dřívějška doma. Po poledni přijeli vězeňští dozorci s manželem do nemocnice na toto oddělení. Strážci kolem mne prošli, vedli manžela a zůstali čekat v čekárně. Byli tři. Postavila jsem se proti manželovi a tázavě na něj kývla, zda plán platí. Manžel odkývl, že plán akce útěku platí.

Poté jsem odešla z čekárny před oddělení, podívat se, zda tam je vězeňské auto, nebo zda případně neodjelo. Před vchodem stálo to auto věznice a byl v něm řidič, další vězeňský strážce. Po obhlédnutí auta jsem šla hned zpět k čekárně a ordinaci. Na místě před ordinací jsem si vytipovala nejvhodnější místo přepadu vězeňské stráže. Místo jsem zvolila tak, abych dosáhla momentu překvapení a úleku stráže – stála jsem jakoby za rohem, tak jako když chcete vystrašit malé dítě a uděláte na něj baf .

Můžete popsat samotné přepadení?

Stráž vyšla s manželem z ordinace. Dva strážci šli vlevo od něj, jeden vpravo. Manžel byl spoutaný, měl pouta na rukou a ty ještě připoutány k širokému opasku. Na řetízku jej jako medvěda vedl jeden ze strážců. 

Když vyšli zpoza rohu do mého zorného úhlu, tak jsem na velitele stráže namířila revolver a řekla větu: "Tak a teď mi ho pusťte, pánové". Promluvil poté i manžel. Tomu, co jej vedl na řetězu, řekl: "Pusť to". A strážce řetěz uvolnil. Pak jsme utíkali. Strážci nic neřekli, byli v šoku. Měli sice zbraně a viděla jsem, že šátrají po pouzdrech, ale nevytáhli je.

Měla jste strach? Nebála jste se, že strážci budou střílet?

Strach? Ne. Měla jsem vidinu, že manžela za chvilku obejmu. A jestli jsem se bála, že budou střílet? Nebála, počítalo se s tím, že buď to přežijeme, nebo ne. Uvnitř v čekárně a v chodbičce nikdo kromě nás nebyl, střílet tedy mohli, ale nestříleli. Asi se báli.

Jak pokračoval útěk z nemocnice?

Utíkali jsme. Manžel ale zaostával, byl svázaný a nemohl tak rychle běžet. Místo aby ti tři strážci za námi běželi nepřetržitě, šli napřed všichni informovat toho čtvrtého, co byl jako řidič u jejich vozidla. Tím nám umožnili náskok. Jejich vozidlo sice bylo hned u vchodu, ale nemohlo nás pronásledovat, neboť nemohlo vyjet rovnou v tom místě z nemocnice. Muselo se s ním objet nejméně dva  bloky k hlavní bráně do nemocnice. Proto jsem také neparkovala uvnitř nemocnice, ale venku na parkovišti.

Utíkali jsme k té brance ve zdi nemocnice. Tam jsem rychle vykopla záklopku branky a branku za sebou zaklapla, abych pronásledovatele zbrzdila. Vyběhli jsme ven z nemocnice a přes hlavní silnici k parkovišti, kde stálo připravené moje auto. Když už jsme byli u parkoviště, tak teprve vyběhli strážci a křičeli Stůj! Ani jsem se neotočila a v běhu jsem vystřelila do vzduchu.

Auto jsem v běhu odemkla centrálním odemykačem. Už jsem se neohlížela, jen jsem naskočila do auta, nastartovala a přejela přes trávník rovnou do křižovatky. Tam jsem prokličkovala mezi auty. Jeli jsme dál, nikdo nás nepronásledoval. To auto je moje, i registrační značka byla na mé jméno.

Tím vaše role v osvobození manžela skončila?

Další postup už měl v režii on. Začal mě navigovat, kam mám jet.

Můžete říci, kde jste se schovávali do doby, než vás policie dopadla ? 

To neřeknu, stejně jako jsem to neřekla policii u výslechu.

Jak se choval manžel poté, co byl volný?

Když se to podařilo, tak byl zaražený a říkal, že by do mne nikdy neřekl, že bych toho byla schopná. Jakoby s tím vůbec nepočítal, že se to opravdu stane. Pak jsme se objímali. Byli jsme šťastní, že jsme spolu.

Druhý den po útěku jsme ráno zajeli do lesa nad Hajany. Tam jsme seděli v autě. Manžel mi řekl: "Mamko, strašně se omlouvám, že jsem tě zklamal." Já se ho zeptala, proč by  mě měl zklamat. Odpověděl, že tím, že mne nechal ve všem se plácat samotnou a že mě zatáhl do takového průšvihu a že nebyl schopen se o mne postarat.

Já jsem mu na to řekla, že je hloupý, že si to myslí a že rodina musí držet při sobě a že to "ano" při svatbě jsem mu neřekla jen pro dobré chvíle, ale i pro zlé, abychom při sobě stáli a že se za něj budu bít a že ho neopustím. Na to odpověděl, že už neví, kolik má ještě v sobě síly a že by nejradši umřel. Já na to řekla, že bez něj žít nehodlám. Podíval se na mne a políbil mě.

Sledovali jste, jak probíhá policejní pátrání ?

Poslouchali jsme rádio, co je nového a jestli něco o nás není ve zprávách a tak. Na manželovi jsem viděla, jak je smutnej a nešťastnej, a tak jsem se ho zeptala: "Taťko, ty to chceš skončit?“  A on začal strašně plakat a říkal, že už když jsem kvůli němu riskovala, tak se bude snažit udělat všechno, abychom se z toho vyhrabali. Buď to vyjde, nebo se zabije – že zpátky se už nikdy nevrátí.

Přes den jsme byli stále spolu a už o tom nemluvili. Večer jsme se šli projít a viděli jsme, že létá i vrtulník a že je silný provoz aut. To bylo vidět z lesa. Vzali jsme si dalekohled a prošli les nahoru, odkud byl lepší výhled a dalo se sledovat, co se děje. Vrtulník byl hodně v dálce, a tak jsme chvilku čekali a sledovali, co se děje. Já jsem začala s dotazem: "A co teď? Půjdeme pěšky a necháme vše v autě, nebo půjdeme pro auto a změníme místo?"

Klonila jsem se spíše k tomu nechat tam auto a zmizet pěšky. Manžel nevěděl, hrozně váhal a pak nakonec řekl, že půjdeme k autu. Já jsem se zarazila, a on se ptal, co mi je. Odvětila jsem, že nevím, jestli je to dobrý nápad. Nato manžel jen řekl: "Já nevím". Na to jsem mu jen řekla: "Tak fajn, je to na tobě, buď anebo!“ A šli jsme k autu.

To už bylo pár minut před zatčení. Vybavujete si policejní zákrok ? 

Nastartovali jsme a vyjeli jsme potmě. Bez světel. Aby nebylo vidět, odkud jedeme. Když jsme dojížděli dolů k silnici, tak tam stála zelená dodávka napříč naší cesty. Vedle té dodávky byli různě rozestavění policisté. Kolem auta i jinde. Manžel chtěl dodávku objet a nevešel se mezi dodávku a strom. Nevybral to a nabourali jsme do stromu. Jediné, co manžel řekl, bylo „A teď je to v pr...“ a natáhl pistoli. Tušila jsem, co chce udělat, a tak jsem se odvrátila k pravému okénku.

Slyšela jsem ránu – výstřel, otočila jsem se a viděla manžela ležet nakloněného dopředu, mezi řadící pákou a volantem. Hledala jsem pistoli. Vypadla mu z ruky do míst, kde je ruční brzda. Vzala jsem ji a přiložila k mému pravému spánku a zmáčkla jsem. Ale nic nevyšlo. Odhodila jsem tu pistoli někam v autě. Tu plynovku, se kterou jsem provedla přepadení, měl manžel také u sebe, já už ji neměla. 

Otevřela jsem dveře od auta. Byla jsem v šoku, a protože jsem chtěla jít za manželem, tak jsem si myslela, že nejlepší cesta bude, když budu utíkat a oni mne zastřelí v běhu. Že mne zastřelí, o tom jsem vůbec nepochybovala. Běžela jsem k lesu. Myslela jsem, že budou střílet, že mne rozstřílí. Když jsem vyběhla, tak jsem slyšela někoho vykřiknout: "Pusťte psy". 

Viděla jsem ale jen jednoho psa. Toho, co běžel vedle mě celou dobu. Měla jsem pocit, že vedle mne běží manžel. Neštěkal, nic nedělal, jen se mnou běžel. Chvilku potom jsem zaslechla, jak více hlasů volá "Stůj". Jinak nic nevolali. Nezastavila jsem, běžela jsem dál, jen jsem se potom ohlédla a viděla asi pět až sedm metrů za mnou, jak někdo běží. Běžela jsem dál a slyšela jsem více výstřelů.

Běžela jsem stále dál, necítila jsem žádnou bolest. Najednou mi však hrozně ztěžkla levá ruka a pak na mne najednou zezadu někdo skočil. To jsem ještě byla v běhu. Porazil mne k zemi, směrem dopředu. Narazila jsem si obličej. Slyšela jsem, že přiběhli další a někdo z nich volal "Držte tu děvku". Jak to řekl, tak mě někdo kopl do nohy. Jak mě kopnul, tak jsem pokusila zvednout hlavu a řekla jsem "Nechte mě umřít". Když jsem tu hlavu nadzvedla, tak mě jeden kolenem klekl na krk – zezadu.

Pak jim asi došlo, že jsem  zraněná, protože jsem už nemohla dýchat a chrčela jsem. Dusila jsem se. Slyšela jsem, jak někdo z nich křičel "Volejte sanitku". Celou dobu mne drželi na boku. Já jsem si chtěla lehnout na záda a strašně jsem si přála, abych umřela. Nic mne nebolelo. Strašně jsem se těšila, že umřu. Jen to dušení mi vadilo.

Pak přijela sanitka. Celou mne vysvlékli. Napůl venku, napůl v sanitce mi začali vymačkávat krev od prsu. Slyšela jsem lékařku, jak říkala: "Musíme ji intubovat". Ozvala jsem se a řekla: "Na to se vyprdněte, já chci odtud pryč, já chci manžela". Pak už si nic nepamatuji.

Jak byla vaše reakce, když jste se probrala v nemocnici?

To jsem si v duchu říkala, jak je ten svět strašně nespravedlivý a že při první příležitosti chci být s manželem.