Osmačtyřicetiletý Pavel Tauchen odsouzený na pět let za vykrádání trezorů pomocí výbušniny se den po útěku v policejním obklíčení zastřelil v Hajanech na Strakonicku.

Tauchenová byla při zásahu policistů postřelena a nyní leží v pankrácké vazební  nemocnici. Na otázky odpovídala písemně prostřednictvím svého advokáta Kolji Kubíčka.

Byla jste s manželem v kontaktu i po jeho posledním zatčení?

Když byl manžel ve vazbě, tak nebyl den, kdy bych mu nenapsala dopis. On psal také každý den. Dopisy jsem archivovala a existují. Jsou jich tři  šanony.

Každých 14 dní jsem manžela ve vazbě navštěvovala. Nevynechala jsem žádnou možnost návštěvy. Pokaždé, když jsme se loučili, tak jsme oba  brečeli. Nikdy jsem nevynechala možnost manžela vidět třeba u soudů, když bylo rozhodováno o prodloužení vazby. Když jednání soudu nebylo veřejné, tak jsem stála alespoň na chodbě, abych ho viděla přicházet a odcházet.

Často jsem i v době mimo návštěvy přijela do Plzně, oběhla věznici a v místech kde byl manžel umístěný, křičela přes plot a tak s ním  komunikovala, i když jsem jej vidět nemohla, protože přes zeď nebylo na celu vidět.

Na útěku jsme se domluvili hned na začátku jeho vazebního věznění.

Můžete popsat samotné přepadení?

Stráž vyšla s manželem z ordinace. Dva strážci šli vlevo od něj, jeden vpravo. Manžel byl spoutaný, měl pouta na rukou a ty ještě připoutány k širokému opasku. Na řetízku jej,  jako medvěda,  vedl jeden ze strážců. 

Když vyšli zpoza rohu do mého zorného úhlu, tak jsem  na velitele stráže namířila revolver a řekla větu: „Tak a teď mi ho pusťte, pánové“. Promluvil poté i manžel. Tomu, co jej vedl na řetězu, řekl: "Pusť to". A strážce řetěz uvolnil. Pak jsme utíkali. Strážci nic neřekli, byli v šoku. Měli sice zbraně a viděla jsem, že šátrají po pouzdrech, ale nevytáhli je.

Nebála jste se, že strážci budou střílet?

Ne. Měla jsem vidinu, že manžela za chvilku obejmu. A jestli jsem se bála, že budou střílet ? Nebála, počítalo se s tím, že buď to přežijeme nebo ne. Uvnitř v čekárně a v chodbičce nikdo kromě nás nebyl, střílet tedy mohli, ale nestříleli. Asi se báli.

 

Kompletní podrobné vylíčení osvobozovavací akce Dagmar Tauchenové najdete v exkluzivním celostránkovém rozhovoru v sobotním vydání deníku Právo.