Popište ten večer 9. října, než jste zastřelil Václava Kočku mladšího.

Šel jsem na ten křest knihy Jiřího Paroubka pozvat lidi na oslavu svých pětapadesátých narozenin, které jsem měl další den. Přinesl jsem spoustu pozvánek a samozřejmě jsem chtěl pozvat i Paroubka, ale on mi řekl, že jede někam pryč. Na křest mě nepozval on, ale pořádající agentura, dostal jsem oficiální pozvánku.

S rodinou Kočkových jste se znal?

Poznal jsem je asi dva měsíce předtím na narozeninách pana Paroubka, někdy na konci léta. Byl jsme tam s přítelkyní Lucií Staňkovou a zase si k nám tehdy sedl pan Vratislav Šlajer se svou přítelkyní Lenkou Hanákovou, tedy stejná dvojice, se kterou jsme seděli i toho 9. října.

Pořád se s námi bavili o tom, jak Hanáková stále nakupuje v Pařížské ulici. To byla největší snobárna a já na to nejsem zvyklý, protože pro mě peníze a majetek nehrajou žádnou roli.

Mojí přítelkyni, tedy družce a pokud vydrží, tak snad i manželce Lucii, nebylo dobře a odjela asi v půl dvanácté taxíkem domů. Nemohla tedy žádného Kočku potkat.

Kolem půl jedné v noci přišel Martin Vlasta a přivedl mě ke stolu, kde seděl starý Kočka, (Walter) Komárek, mladý Kočka a spousta dalších lidí. Tam jsme se seznámili. Do té doby jsem je nikdy neviděl. Vtipkovali jsme o tom, že jsme společně v Kubiceho zprávě a že jsme rádi, že se konečně poznáváme. Udělal jsem ale neskutečnou hloupost, protože jsem nevěděl, že oni jsou světští, že jsou tak urážliví a hned napruzení.

Takže zpět ke křtu knihy pana Paroubka. Tam jste se s Kočkovými potkal podruhé?

Ten večer jsem si spletl čas a přišel tam o půl hodiny dříve. Sedli jsme si vedle cimbálové kapely, která mi měla hrát další den na mých narozeninách. To je neskutečný příběh. Byl to nádherný večer na úrovni, žádná hádka, já byl nejšťastnější člověk, protože jsme měli za sebou ultrazvuk a udělali si fotečku dcery, která má obličej po mé krásné přítelkyni (ukazuje fotku z 3D ultrazvuku).

Bohumír Ďuričko ve vazební věznici ukazuje ultrazvukový snímek své dcery.Bohumír Ďuričko ve vazební věznici ukazuje ultrazvukový snímek své dcery.foto: Právo/Lukáš Táborský

Podle vaší přítelkyně tam ale došlo mezi vámi a Kočkovými k nějakému furiantství, špičkování se o to, kdo má u sebe víc peněz?

My jsme do zhruba deseti hodin pili jen burčák, ale pravda je, že skupina kolem Kočky byla na baru, my seděli u stolu. Šel jsem na toaletu a pro vodu pro přítelkyni. Když jsem se vracel, všiml jsem si, že mladý Kočka, kterého jsem poznal, rozdává růže, které jsem koupil Petře Paroubkové. Byly to velmi drahé, krásné holandské růže. Jirkovi (Paroubkovi) jsem zase koupil ze své služební cesty na Ural v Jekatěrinburgu pravý kaviár.

Petra ale ty růže zapomněla na baru, kde Kočka pořád objímal nějakou blondýnu. Byla luxusní, vysoká, s prsy a já nemohl tušit, že to není jeho manželka.

Přišel jsem k nim a povídám, že i když má krásnou ženu, že by jí nemusel dávat růže, které jsem koupil Petře. Pak jsem ale dodal, že dobře, když jí ty růže chce dát, tak by mě mohl pozvat na panáka. A to je to celé furiantství.

Dali jste si tedy spolu a panáka a co dál?

On ho objednal a tady vznikl ten problém. Abyste věděl, já nejsem zvyklý, aby za mě někdo platil, takže si tu rundu vždycky platím sám. Jenže já jsem u sebe neměl české koruny, jen tři tisíce euro, které jsem si vybral na své narozeniny, a na baru eura nebrali. Chtěl jsem platit kreditní kartou, ale ten bar ji taky nebral.

No, a starý Kočka vytáhl z kapsy peníze, nějakých padesát tisíc, hodil je na bar a řekl, že když tady pan podnikatel nemá peníze, tak že to zaplatí on. Kočka to chtěl zaplatit, ale já jsem to už dál stejně nedovolil, zašel jsem pro družku a ona pak zaplatila celý náš účet, asi 650 korun. Takže celý účet jsem si nenechal zaplatit.

Jak to pokračovalo?

Šli jsme pryč sednout si s Lucinkou zpět k našemu stolu. U baru ale pokračovala těžká pijatika, tam to teda jelo. Tam byl jeden panák za druhým.

Myslíte otce a syna Kočkovy?

Ano, skupina kolem mladého Kočky. Ten tam pořád objímal tu mladou holku. Já jsem nemohl vědět, že je rozvedený a že to není ani jeho přítelkyně, ale úplně cizí ženská.

Seděli jste tedy u stolu.

Ano a já jsem si se Šlajerem potřeboval vyříkat, co budeme dělat, když vyhrajeme volby. A já věděl, že se vyhrajou, protože jsem znal náladu lidí z venkova, kde jsem pobýval každý víkend. Znal jsem náladu těch lidí a věděl, že ta arogance Topolánkovy vlády skončí.

Snažil jsem se tedy si to vyříkat se Šlajerem, ale on byl neskutečně ožralý, že drmolil a já mu skoro nerozuměl. Tvrdil, že půjde na úřad vlády a podobné bláboly. No a přišel starý Kočka, sedl si vlevo ode mě tak, že mně zabránil v odchodu, protože vlevo jsem měl svoji ženu, vpravo Kočku a za mnou byla zeď. Neměl jsem vlastně kam jít.

Lucie StaňkováLucie Staňkováfoto: Právo/Milan Malíček

Já se ale dál bavil s Lucií, protože už jsme se těšili domů. Kočka ale začal řešit sponzorství politických stran a v tu chvíli přišla moje největší chyba, kterou jsem kdy v životě udělal...

Jakou?

Začal jsem se s ním o tom bavit. Starý Kočka říkal, kolik dává peněz do politické strany - milióny. Zeptal se mě, co dělám já. Odpověděl jsem, že já dávám tak sto, stopadesát až dvě stě tisíc, že tak maximálně zaplatím nějaké pozvánky nebo reklamu v časopise, tedy jen to, co mi povolí můj auditor dát do nákladů. Kočkovi jsem říkal, že jsem člověk, který podniká sedmnáct let a že žádné milióny či miliardy nemám. Když vydělám ročně tři milióny, tak půlku z toho zdaním.

Jak reagoval Kočka starší?

Řekl tu posvátnou větu, že kdybych neměl ochranu Paroubka, tak že tady vůbec nemám co dělat a nejsem tady. No, a já jsem mu na to řekl, že kdyby netočil kolotoči, tak ty milióny taky nemá. Prostě jsem mu řekl, že je to kolotočář a že kdybych já také točil kolotoči, tak ty milióny možná mám taky.

No, a on se urazil a šel si pro mladého na bar a zabil vlastního syna. Zopakuji to, starý Kočka zabil vlastního syna, protože si šel za ním k baru sundat sako, aby se nezašpinil. Pak se vrátil zpátky a sedl si k nám. No, a dorazil ten mladý, ale abyste věděl, já v tu chvíli nevěděl, že je to mladý Kočka, právě jsem se bavil s přítelkyní, se Šlajerem a jeho přítelkyní.

Bohumír Ďuričko ve vazební vězniciBohumír Ďuričko ve vazební věznicifoto: Právo/Lukáš Táborský

Starší z Kočků tedy přivedl mladého a co se pak stalo?

Držel jsem Lucinku za ruku a už jsme právě chtěli jít pryč. Opravdu jsme zrovna byli na odchodu a on najednou přiletěl mladý Kočka, ale nemohl se k nám dostat (ukazuje plánek místa činu pořízený policií, kde kdo stál či seděl), před ním totiž seděl jeho otec.

Mladý se přes něho naklonil a řekl tu větu: 'Ty mně nebudeš urážet mého tátu!' To museli slyšet všichni, protože on tu větu zařval a nikoli zašeptal. Ale já ho nepoznal. On mi po tom zařvání dal přes svého tátu ránu pěstí do pusy. Roztrhl mi zevnitř rty a doteď ještě nemůžu pořádně kousat, protože mě bolí přední zuby.

Začala mi hodně téct krev, ale do pusy, tak jsem ji polykal. Po té ráně jsem vyndal pistoli, kterou jsem měl za pasem a natáhl ji. Za pas ji dávám pokaždé, když se chystáme k odchodu, do té doby jsem ji měl v tašce. Kdyby tam tehdy zůstala, tak se nemohlo nic stát.

Kočka mladší vám tedy dal jednu ránu a vy jste vytáhl pistoli. A dál?

Vytáhl jsem pistoli a stoupl si (ukazuje za plexisklem, jak stál s rukou s pistolí svěšenou u těla). Chtěl jsem si to prostě vyjasnit, co se děje. Vůbec jsem nevěděl, kdo mě vlastně napadl.

Když jsem stál, tak jsem si všiml, že ten člověk si rozhodně všimnul mé pistole v ruce. Celou dobu se na ni díval. Takže jsem si myslel, že už je konec, že si to všechno už jen vyříkáme, co se vlastně děje. A pak jsem dostal druhou ránu. To bylo něco neskutečného, on mě chtěl prostě zabít. To byla strašná rána do nosu. Už po té první ráně jsem spadl na svou přítelkyni a její bříško. No, a to víte, že když spadnete vlastně na své dítě, které jste viděl tři dny před tím na ultrazvuku, tak už si to uvědomujete a intuitivně své dítě chráníte i za cenu své smrti. To už nezastavíte.

Bohumír Ďuričko ve vazební vězniciBohumír Ďuričko ve vazební věznicifoto: Právo/Lukáš Táborský

Chápu to tedy tak, že jste to bral jako obranu svého dítěte?

No samozřejmě. Představa, že by tu nádhernou holku po mamince zabil, to bych nepřežil.

Takže vy jste si v tu chvíli představil, že pan Kočka chce zabít vaše dítě?

Kdyby netrefil mě, tak trefí ji a to dítě je mrtvé. Kdyby i mě trefil správně, tak jsem vlastně mrtvý a po tom útoku bych zemřel. Myslel jsem si, že zabije mě, mou družku nebo mé dítě. Já si prostě myslím, že je to profesionální zabiják, že dělal profesionálně kickbox nebo nějaký pouliční boj.

Jako že to uměl?

Rozhodně. Chci po svých právnících, aby zjistili jeho minulost, protože jsem slyšel, že profesionálně vymáhal peníze, výpalné a podobně.

Vy jste mu ale také mohl místo vytáhnutí pistole dát přece jen ránu pěstí, ne?

Já jsem ale ležel na zemi, na lavici a navíc jsem fyzicky třikrát slabší než on. To byla hora masa, to byste musel vidět, to bylo, jako když proti vám jde bodyguard, samé svaly, chlap jako hora. Neměl jsem vůbec šanci se bránit, za mnou zeď, pode mnou družka. Kdyby mi třeba řekl, pojď ven a tam si to vyříkáme...

Ještě jednou. Jak jste ten konflikt vnímal?

Jako útok na mě, na mou rodinu a na mé dítě. V ten moment bych udělal cokoli, aby to Lucie přežila.

Tak jste použil pistoli a střelil do něj?

Já jsem střílel do vzduchu, jen jsem chtěl zastavit ten útok. Vůbec jsem nestřílel po člověkovi, neměl jsem vůbec žádný cíl.

Někteří svědci uvádějí, že jste po Kočkovi střelil jednou a pak ještě znovu dvakrát ve chvíli, kdy už ležel na zemi.

To vůbec není pravda. Střílel jsem z boku ležící na své ženě, vystřelil rychle tři rány za sebou. Nějaké střely do ležícího, to je naprostá a strašná lež. Nevím, jak to může někdo říct.

Skutečně jsme ležel na své ženě a na tomhletom dítěti (znovu ukazuje fotografii z ultrazvuku). Chránil jsem ho vlastním tělem a ani jsem neviděl cíl.

Prý jste chtěl vystřelit počtvrté, ale náboj se vám zasekl. Je to pravda?

Já nevím, to musí posoudit expertíza.

Václav Kočka starší mi řekl, že kdyby se ten náboj nezasekl, tak je tam snad postřílíte všechny.

To je blbost. Já jsem už neměl po kom střílet. Třikrát jsem vystřelil, pak jsem přestal, pistoli jsem zajistil a položil ji na lavici.

Co vám v té chvíli po střelbě proběhlo hlavou?

Řeknu vám, že si zhruba takových pět minut vůbec nepamatuji. Co si jen pamatuji, to byl výraz mé družky, která mě držela za hlavu a říkala: 'Bohumírku, cos' to udělal, měli jsme se brát, čekáme spolu dítě'. Takže ona si plně uvědomovala tu tragédii, ale já ne. To, že jsem zabil člověka, jsem si uvědomil až v Kongresové ulici v budově policie, když jsem podepisoval protokol. Já jsem vůbec nevěděl, že jsem někoho zabil.

Byl jsem v takovém šoku po té ráně, kterou jsem dostal. Vždyť jsem ani neutekl, i když jsem kdykoli mohl. Asi jsem se šel umýt a pak jsem jen stál dvacet metrů od vchodu, nikam jsem neutíkal a tam mě zadrželi číšníci z baru. Žádný souboj, žádná bitka, nic nebylo.

Pak jsem slyšel křik 'zabijte ho, zabijte ho' a dokonce jsem slyšel, aby zabili moji přítelkyni.

Nebál jste se, že přijde ze strany Kočků okamžitá pomsta?

Já jsem tam stál proto, aby mě hned zabili, abych ochránil svoji přítelkyni. Chtěl jsem, když už má být pomsta, abych to odnesl já.