Člen Berdychova gangu Půta: Měl jsem telecí mozek, teď se chci přiznat

To se nedá vůbec srovnat, tam jsou úplně jiné podmínky, o tisíc procent lepší. Tam není rozdíl mezi vazbou a výkonem trestu, kdežto v ČR člověk, který není odsouzený, se má hůře než odsouzený. V Irsku každý den dostáváte kapesné a máte koupání, policie vydává stravu, aby si někdo nevzal porce navíc na úkor jiného. Je to mírnější, jsou tam i zájmové kroužky.

Mám, ve vazbě na Ruzyni už ano. Když jsem ale seděl na Pankráci, tak jsem neměl šanci. Tam vládne totalita. V Ruzyni jsem se přihlásil do keramického kroužku.

To nebyl vůbec ten důvod. Byli jsme spolu jednadvacet měsíců na cele v Irsku, kde jsme navíc spolu žili pět nebo šest let. To už jsme si spíš lezli na nervy.

Já chci být odsouzen za to, co jsem spáchal, a doufám, že za to, co jsem neudělal, odsouzen nebudu.

To si nechám až k soudu. Nebylo by dobré hovořit o tom dříve, než mě vyslechne soudce.

Žádnou vraždu jsem nespáchal a teď jsem k tomu konečně vypovídal, aby se to někam pohnulo. Tam prostě někdo plivl jedovatou slinu a je z toho Spolana Neratovice. Je to totální nesmysl. V den, kdy se měl pan Skala údajně ztratit, jsem se s ním sice sešel. Ale my jsme pro něj pracovali. Zajišťovali jsme, že mu lidé podepisovali směnky, a on nám za to vyplácel peníze. Takže nevím, proč bychom ho měli odstranit, když nám dával práci. A hlavně, on byl napojen na policejní prezidium, s kterým celou dobu spolupracoval. S kým, to se nesvěřoval. Já jsem na nikoho napojen nebyl.

Nakousl jsem nějaký krajíc chleba, který si chci dojíst, a začít tam, kde jsem skončil, tedy poctivou prací, kterou jsem se živil v Irsku. Tam se mi otevřely oči, protože já do té doby vlastně nikdy nedělal, jen jsem se motal. Díky Marošovi (Šulejovi) jsem tam makal na stavbě a pak ve stavební firmě, kterou založil s bratrem. Živil jsem se tam legálním způsobem a ani neměl potřebu něco nekalého dělat. Hlídal jsem 250 baráků, měl od nich klíče, hlídal i trezory, kde byly statisíce a vůbec mě nenapadlo něco vzít.

Zlom přišel asi po incidentu se záchranáři (Půta měl společně s dalšími třemi muži v dubnu 2003 vážnou autonehodu, po níž s Václavem Chmelenským brutálně napadli ošetřujícího záchranáře, kterého vážně zranili. Půta za to v nepřítomnosti dostal dvouletý trest, pozn. redakce). To považuji úplně za totální blbost.

Já lituji úplně všeho poté, co jsem poznal Irsko. Kdybych tam odjel už kdysi v devadesátých letech, tak jsem teď neskončil na Ruzyni. Je mi líto, že jsem se do toho vůbec namočil. Sklouzl jsem a dostal se na špatnou stranu.

Samozřejmě že bych se mu omluvil.

Samozřejmě že mě to mrzí. Já si to ale vážně moc nepamatuji. Vím, že se mi při té nehodě ztratily peníze, a následně v nemocnici jsem podal trestní oznámení. Pak tam za mnou přišel nalitý vyšetřovatel, který řekl, že to nemá cenu a ať to stáhnu, že to stejně nevyhraju.

Jo, konec. Kamarádi z té doby sice zůstávají, mám hlavně dva, ale třeba Šulej není žádný kriminálník. Ten se k tomu dostal jako slepý k houslím. Tím druhým je Indián (další člen Berydchova gangu Josef Kunstát, který již za loupeže a krádež dostal osm let, pozn. redakce).

Bylo to díky mému kamarádovi na podzim roku 2000.

Přesně tak.

Myslím si, že jsem měl na to telecí mozek a myslel, že se dají vydělat peníze jen trestnou činností. A nebylo to tak složité.

Vůbec. Žil jsem na hraně, peníze jsem převaloval a jak se říká – lehce nabyl, lehce pozbyl.

S Davidem jsem chodil na cvičák a rozuměli jsme si i kvůli tomu, že jsme měli rádi bojové psy. Právě na cvičáku jsme se spíše scházeli, takže to nebylo tak, že bychom si někde sedli a začali řešit trestnou činnost.

David byl v pohodě, kulturista, chodil na cvičák. Měl jsem ho rád, ale stalo se. To, co dělal ve svém volném čase, o to jsem se nestaral.

On mi nikdy nevolal. Já se bavil s Indiánem. Ten mi řekl, jdeme, a šlo se na to.

Jo, byl fasung.

Já žádnou hlavu gangu neznám. Netvrdím, že mě někdo musel přemlouvat. Já jsem prostě šel, že budou prachy, a hotovo.

Nikoho. A vůbec jsem netušil, že jsou do toho nějací policajti namočení.

Já neutekl kvůli tomu, že bych se bál jít do kriminálu. Utekl jsem proto, že mám osmiletého syna, kterému tehdy bylo dva a půl roku, a mně tenkrát hrozilo, že dostanu za útok na záchranáře osm let. Říkal jsem si, že to nemůžu dopustit, protože kdyby mě v té době zavřeli, syn by mě pak po propuštění z vězení vůbec nepoznal a nepamatoval si mě. Tak jsem prostě šlápl na zmizík. Odjel jsem do Irska, kde už byl Maroš rok a makal. Sehnal mi práci, zanedlouho za mnou přijela družka s klukem a žili jsme normálně.

Nic jsem mu nevysvětloval. On nic neví. Myslí si, že jsem se prostě popral. Dívá se na seriál Prison Break (Útěk z vězení) a říká, že jsem ten hodný Michael Scofield, který šel prostě pomoct kamarádovi Marošovi do vězení.

Ne (směje se).

Denně jsme si telefonovali s mým advokátem Ortmanem, kterého znám roky, ale s nikým z kluků z minulosti jsem si jinak nevolal. Uzavřel jsem to. Když se ten případ v roce 2004 veřejně v ČR rozjel, tak jsme samozřejmě s Marošem byli na trní, co se děje, protože je jasné, že mám něco za sebou. Nebudu tady ze sebe dělat svatého Michaela. No a po nějaké době se tam objevil redaktor Novy, natočil o nás reportáž a už jsme se vezli. Když nás pak loni Irové zatýkali, dokonce se nám omluvili, že vědí, že tam žijeme slušně, ale že jsme ze země Evropské unie a oni musejí dodržovat její zákony.

Nás to EU zničilo. Nechtěli jsme zpátky, ale v den, kdy nás sem vezli, už jsem se s tím smířil a věděl, že musím pykat. n Ještě k Berdychovu gangu, jak se mu říká… Podle mě je lepší Alibaba a čtyřicet loupežníků. Šulej je Jánošík a já jsem Rumcajs… Já to vůbec nechápu, jak z nás dělají organizovaný gang.

Ne, to je blbost. Tady hodili všechny do jednoho pytle. Já z těch obviněných neznal třicet lidí. Někoho jsem třeba potkal, to neříkám, ale že bych dělal s tolika lidmi, to vůbec.

Nijak, normálně Tome. Indián mi třeba nějak říkal. Nazývali jsme se Lesbice a Lasice.

Hráli jsme si spolu už na písečku a vyrůstali odmalička vedle sebe ve Vršovicích. Pak začala ta naše neslavná kariéra. Já už byl dokonce ve výkonu trestu za loupežné přepadení. Po pěti letech jsem se vrátil, začal makat s bratrem, ale měl jsem dluhy, nemohl si vydělávat legálně a zjistil jsem, že se peníze dají vydělávat lehčeji a rychleji. Ten rozum tehdy nebyl vůbec.

Neznal. Tady je problém, že nás házejí do pytle plného nějakých zločinců. Přitom šlo jen o partičku pohádkářů, kteří, aby vyvinili sebe, tak začali mlít strašné kraviny.

Tomu se musím smát. Kdybych tolik peněz sebral, tak přece nekopu krumpáčem a nehážu lopatou v Irsku, ale ohřívám se někde na sluníčku.

Myslím, že na Davida byl nějaký tlak. Já to neodsuzuji. David to chtěl mít za sebou.

Chcete jít při pondělním zahájení soudu v jeho stopách a také se přiznat? Pojedu si svoji lajnu… (Do rozhovoru vstupuje advokát Ortman). Ortman: My jsme domluveni.

Kaju se už delší dobu a přiznám se k tomu, co jsem udělal. Budu samozřejmě vypovídat a jsem připraven na to, že musím dostat trest. Něco jsem spáchal a musím za to pykat.

Kromě zmíněných záchranářů ne. Tehdy jsem z pudu bránil kamaráda. Ale co se týká Alibaby a čtyřiceti loupežníků, tam jsem nikomu nic nedělal a ani nevím, kdo co dělal. Sám sebe bych nazval přidržtaškou.

Rozepsal. Jsem kousek za začátkem. Něco jsem už napsal a ukázal tady panu doktorovi Ortmanovi, kterému se to docela líbilo. Nejvíc mě do toho cpe bratr, který skládá muziku a který ty moje jakési skici dává dohromady a knihu vlastně píše on. Nutí mě k tomu, abych tady něco dělal, tak začínám i s písňovými texty. K té muzice bych se chtěl dostat i po propuštění. Jezdit na festivaly a změnit úplně svůj životní styl. Říkám si, na co mercedes, když stačí oktávka.