Nižší číslo může svádět k optimistických závěrům, nicméně pouze na první pohled: počet sexuálně zneužívaných dětí je totiž v Česku v porovnání s rokem 1995 stále dvojnásobný. Navíc organizace, které tyto případy řeší, tvrdí pravý opak: počet dětských obětí neklesá, nýbrž roste.

Lžou oficiální čísla?

V rozporu s nejaktuálnějším číslem jsou i zkušenosti Dětského krizového centra v Praze-Michli. "Loni jsme se zabývali téměř o třetinu vyšším počtem případů sexuálně zneužívaných dětí mladších šesti let než před dvěma lety," potvrdil Právu mluvčí centra Michal Benč.

Podle Benče jsou některé děti opakovaně zneužívány už od předškolního věku. Situace je o to těžší, když pocity k pachatelovi nejsou jen negativní: viník je neagresivní, dítě nestrádá a situace mu není nepříjemná; otřesné případy se tak nikdy neodhalí.

"Až později, ve věku kolem 10 až 12 let, může dítě zjistit, že projevy dospělého nejsou normální. Většinou si s tím ale neví rady: buď se stydí svěřit, anebo je vnitřně zmatené a bojí se toho, co by svým sdělením mohlo způsobit," vysvětluje Alexandra Fraňková, psycholožka zmiňovaného centra.

Právě díky jemu se Právu podařilo získat příběh Ivany, jedné z obětí sexuálního zneužívání, která o své zkušenosti doposud mlčela.

Ivana: zneužil mě otčím

"Rodiče se rozvedli, když mi bylo dvanáct. Otec matku opustil kvůli mladší ženě," vypráví dvacetiletá Ivana a po malém zaváhání pokračuje: "Matka si pak našla nového přítele Radka, se kterým se seznámila v baru, kde pracovala a který byl o hodně mladší než ona.

Dodnes si přesně pamatuji, kdy se to stalo poprvé. Byl večer, máma v práci a já se vrátila z tanečního kroužku a zamířila rovnou do sprchy. Když jsem se natahovala pro ručník, strašně jsem se lekla. Ve dveřích stál Radek a pozoroval mě. Přišel ke mně a se slovy 'Ty už nejsi tak malá holčička' mě začal osahávat. Hrozně jsem se bála a neměla jsem šanci se ubránit.

Tiskl se ke mně a dotýkal se mě všude a chtěl to samé ode mě. Pak odešel a nakázal mi, abych matce nic neříkala, protože bych jí moc ublížila," vypráví Ivana, která se poté vyhýbala nejen otčímovi, ale i matce. Svěřit se jí nikdy nedokázala, protože jí nechtěla ublížit.

"Radek řekl matce, že se chovám divně proto, že na mě leze puberta a že mě to brzy přejde a budu zase veselá jako dřív. Nenáviděla jsem ho. Stále se snažím zapomenout a nedovedu si představit, že bych někdy žila s nějakým mužem," dokončuje Ivana svůj příběh.

Trama na celý život

"I pouhé osahávání je pokládáno za jednu z forem sexuálního zneužívání a může mít negativní dopad na psychiku dítěte. Dětské oběti se podobně jako Ivana cítí zahanbené, zmatené a myslí si, že vše je jejich vina. Nechtějí, aby se podobná situace opakovala, ale je jim trapné o ní mluvit. Mají strach, že jsou divné a nenormální," vysvětluje psycholožka Fraňková.

"Pokud se na případ přijde, je vždy nutné vyhledat pomoc odborníka, protože zbavit dítěte traumatu je věc citlivá a dlouhodobá. Samoléčba nikdy nefunguje. Bez terapie trauma a pocity viny přetrvávají a mohou přerůst v disharmonický až patologický vývoj osobnosti - hrozí promiskuita, neschopnost navazovat vztahy, workoholismus," dodává doktorka Fraňková.

Dětské krizové centrum v Praze provozuje i nonstop Linku důvěry na čísle 241 484 149.