Článek
Vítr kolem něho lámal stromy jako sirky. Schoulený v kabině se od osmi večer modlil za to, aby co nejdříve uslyšel zvuk motorové pily signalizující blížící se záchranu. Té se dočkal krátce po osmé ráno.
"To co jsem prožil bych snad nepřál ani největšímu nepříteli. Připadal jsem si jako ve špatném snu. Vypadalo to, jako by se blížil konec světa," popisoval Právu svoji nejhorší noc mladý muž z Moravy, který vezl zboží do Německa.
Už za Hartmanicemi se musel vyhýbat padlým stromům, které ale neležely přes celou vozovku a daly se tak bez obtíží objet. "S vysílačkou jsem ještě mluvil s kamarádem, co jel přede mnou. Tvrdil, že se to dá zatím projet. Po několika dalších kilometrech jsem už ale musel zastavit. Stromu přes cestu se nedalo vyhnout.
"Volal jsme hasiče, aby strom přijeli odstranit. Řekli mi, že tahle silnice není prioritní. Radili mi, abych to raději otočil, vrátil se zpět a do Železné Rudy a pokračoval po bezpečnější trase. Jenže to už mezitím cestu zpět zatarasily další popadané stromy. Když jsem pak viděl tu spoušť, bylo mi jasné, že tady budu pěkně dlouhou," pokračoval šofér.
Nebyl sám
Pak zjistil, že není bezmocným vězněm sám. "Kousek ode mne uvízl osobák. Každý jsme ale zůstali uvnitř svého auta. Našli jsme si takové místo, aby nás další padající stromy nerozmačkaly jak sardinky," líčil Kurečka dramatické okamžiky.
Při každém poryvu větru v něm hrklo. "Stromy se nakláněly a s autem to házelo tak, že jsem každou chvilku čekal, že se převrátí. Bál jsem se i vyjít ven na záchod. Hasičům jsem popsal, v jakých místech asi stojím. Ubezpečili mne, že se budou snažit dostat se ke mě co nejrychleji. Ale upozornili mě na to, že sami mají velké problémy. Jejich auta se prý také dostala do té stromové mlýnice. Bylo to nekonečné čekání, pořád silně foukalo a pomoc nikde," vybavoval si řidič těžké chvilky.
Na spánek neměl ani pomyšlení. "Myslíte, že šlo aspoň na okamžik přimhouřit oko? To bych musel spolykat alespoň hrst prášků na spaní, abych utlumil pud sebezáchovy. To se prostě nedalo. Člověk musel být stále ve střehu. V takovém stresu jsem byl celých dvanáct hodin. Když jsem ráno zahlédl přes tu změť větví prvního hasiče, měl jsem chuť mu radostí skočit do náruče," uzavřel šťastný muž. O dvě hodiny později opustil hranice a pokračoval splnit svůj pracovní úkol.