Proč jsou lidé ochotni utrácet za poznávací dovolenou, když někdy si musí sáhnout až na dno svých sil, trmácet se přes půl země v přeplněném autobuse s dalšími turisty, jíst místní stravu a bát se, jestli nebudou pak 2 dny sedět na záchodě? Musí se častokrát očkovat, bát se různých chorob a jiných útrap cestování? Není lepší ležet týden na hotelové pláži a nedělat vůbec nic? Pouze do sebe tlačit all inclusive nápoje a jídlo z bufetových stolů?

Stále více jsou populární aktivní dovolené plné intenzivních zážitků. Klienti jsou rádi součástí země, tradic a hlavně chtějí objevovat takzvaná bílá místa na mapě světa. Cestovatel nechce mít jen pocit, že si zemi odškrtl jako další navštívené místo ze svého seznamu, ale že ji také poznal a dostal se jí pod kůži a má pocit, že se stal součástí daného koloritu. Chce také vyzkoušet lokální věci, kam běžný turista nechodí. Například nyní je stále více populární vyhledávat gurmánské speciality. Nemusí to být nutně nejlepší restaurace, ale gurmánskou specialitou může být japonská pivnice v úzkých dřevěných uličkách Kyota, kterou znají jen místní štamgasti.

Turista za 1 den na zážitkové dovolené zažije více než za týden doma, respektive na pobytové dovolené u moře. Za 3 dny ztratí přehled o čase a zapomene, jaký je den. Za 5 dní je častokrát tak plný všeho z dané země, že z něj úplně vyzařuje nahromaděná energie. A to nemluvíme jen o klientech CK S.E.N., ale o cestovatelích obecně. Když se setkáme s kýmkoliv, kdo cestuje a začneme si povídat, zážitky plynou, máme o čem „kecat“ a je to velmi příjemné, motivující.

Svět je nesmírně rozmanitý a lidé si ho krásně umí rozdělit a pojmenovat. Na Kubu se jezdí, abyste stihli starý režim, ochutnali doutníky a rum "za facku". Do Kambodže, protože jsou tam příjemní usměvaví lidé, nádherné moře a poměrně levně. Do Indie, protože je prostě neuvěřitelná, do Barmy, protože je jiná než všechno, co jste dosud viděli, do Indonésie kvůli sopkám a orangutanům, do Afriky kvůli velké pětce, do Bhutánu, abyste zažili Shangrilu, do Brazílie kvůli Iguazu a karnevalu (či caipirinhe?) Ale dá se jet i do Afghánistánu. Jsem podivíni? Kdo to nezažije, tak si musí o nás podobných myslet, že jsme blázni. Nejsme, nakazili jsme se jen cestovatelskou chorobou, která je možná silnější než heroin a nedá se jí odolat.