Jak jsem objevil poklad sluneční krve, aneb O hodnoty je třeba pečovat

Tedy, dlouho nebyla.  Vinařská „latina“ mě dokonce dost popuzovala. Všechny ty kyselinky a půnebí a kulatosti a dochutě mi připadaly jako snobárna a když na mě někdo tímhle jazykem spustil, začal jsem ho podezírat, že se mnou hraje nějakou hru.

Jen jednomu člověku jsem to odpouštěl, protože on byl opravdu vášnivým milovníkem vína a vším okolo „sluneční krve“, jak vínu říkal, trávil mraky času. Poznali jsme se před lety, když nastoupil k nám do firmy. Kdykoli Jirka, tak se jmenuje, spustí o teroiru a sur lie a premier cru, nevadí mi to kvůli tomu upřímnému zápalu, se kterým se do světa vína propadá. A taky mi většinou přinese naprosto skvostné víno, tak proč bych mu tu jeho hatmatilku netoleroval, že.

Tuhle u nás Jirka byl na večeři a celou dobu vypadal jako tlakový hrnec, pod kterým hoří obstojně velký plamen. Neklidně poposedával, tu a tam se neudržel a zvedl oči v sloup a u dezertu už to nevydržel a všechna pára šla ven. „Ty jsi prostě beznadějnej mameluk a trotl, tobě je škoda nosit pěkný víno. Jak jsi mohl k tomu jehněčímu nalít takhle mladý víno? A proč byl ten sauvignon tak teplej, měl nejmíň šestnáct stupňů! A ten kouzelnej barikovanej pinot jsi zase přechladil. Kde ta vína, proboha, máš?“ Po pravdě jsem řekl, že bílá a růžová v lednici a červená v pokoji a před servírováním je dám na chvíli do lednice k těm světlejším kamarádům. Jirka pokyvoval hlavou jako doktor, který se vám chystá prozradit nějakou fatální diagnózu. „Chlapče, buď přejdi na pivo, nebo se vzpamatuj. Tebe už může zachránit jenom Philco.“

Nechápal jsem. Philco? A pak ze mě vyletělo: „Proč bych měl proboha dávat víno do pračky?“ Jirka už zase zvedl oči a nechal je chvíli viset na lustru. „Ty nejsi moc v obraze, pokud jde o značky, co? Philco, milý hochu, dělá jednu z nejlepších vinoték, jaká je na trhu. A ty si ji prostě koupíš a nebudeme se o tom bavit. Já sám mám doma tři. A šlapou jako ten nejsofistikovanější sklep někde v Languedoku.“

Nebudu vás unavovat líčením debaty, která následovala. Po chvíli Jirka křepce přeběhl k počítači a za chvíli už mi po obrazovce defilovala vinotéka Philco PW 166D. „Vidíš ji?“ řekl zálibně. „Není elegantní? A teď pozor – je dvouzónová, takže si pěkně nastavíš v jedný zóně teplotu pro bílá a růžová vína, ve druhé pro červená, a máš celej poklad pohromadě. A sleduj dál – skleněnými dveřmi vidíš dovnitř, ale ultrafialové záření se ti tam nedostane, protože to sklo má, chlapče, UV filtr. A nejde jenom o teplotu – tahle skříň udržuje konstantní vlhkost a má vytápěný těsnění, takže to mikroklima uvnitř je dokonale chráněný. A nejradši na ní mám, tobě to asi bude připadat jako blbost, že má dřevěný vyjímatelný police.“ Měl jsem pocit, že když něco neřeknu teď, už se mnou nikdy nepromluví. „To je náhodou dobrý, láhve se nerozbijou.“ Poprvé od chvíle exploze u stolu na mě pohlédl smířlivě. „Správně! Učíš se rychle. Navíc senzorový ovládání, tady na displeji vidíš teplotu uvnitř – dveře mají zámek, bacha na to, to ty jako otec puberťáka oceníš… No prostě – tady to máš a rovnou ji kup.“

Od té doby, co s námi bydlí vinotéka Philco, jsem se už párkrát přistihl, jak mluvím o dřevitých tónech, poddajných tříslovinách a olejnatém charakteru. Naučil jsem se párovat vína k jídlu a letos na podzim pojedu na poznávací zájezd po jihofrancouzských vinicích. Prostě jsem se zařadil mezi ty, pro které je víno „sluneční krví“, převzácnou tekutinou, která nekape ze střechy a je o ni proto zapotřebí láskyplně pečovat. A jako snob si nepřipadám. Od té doby radši nedělám ukvapené závěry, dokud si neobuju boty těch, na které mám tendenci se dívat spatra. A teď si jdu nalít úžasné cuvéé z Lombardie, které jsem objevil… ale to vás asi nezajímá, že, máte přece svoje vlastní poklady.

Filip Vinařický

Přednosti vinotéky