Článek
V letošních volbách se určitě nerozhoduje o tom, zda bude Evropská unie dále pokračovat, anebo se zásluhou euroskeptiků dočista rozpustí a opět rozpadne na soupeřící státy a státečky. Ve hře je něco úplně jiného. Bude se rozhodovat o tom, zda nastoupíme do zadního vagónu dvourychlostní Evropy, anebo se společně pokusíme na celoevropské úrovni zachránit to, co na úrovni jednotlivých států už zachránit nelze.
Zatím se pomalu a jistě směřuje k tomu, co bývá zjednodušeně nazýváno dvourychlostní Evropou. V tom případě by jádro staré Evropy v čele s Německem, Francií a několika dalšími starými členy fungovalo jako centrum, my bychom uvízli na periférii.
Centrum by využívalo periférii jako zdroj laciné pracovní síly a jako odbytiště pro své zemědělské produkty a průmyslové výrobky. Naše kupní síla by byla jen tak vysoká, abychom si mohli dovolit odebírat přebytky produkované v centru. Včetně těch lacinějších a méně kvalitních.
My bychom se centru oplátkou mstili vydatným sociálním a daňovým dumpingem. Snižovali bychom daně firmám v naději, že se u nás na nějakou dobu usídlí a umožní nám vykonávat pro ně méně kvalifikovanou a méně placenou práci. Protože bychom v důsledku nízkých daní měli věčně poloprázdnou státní pokladnu, měli bychom ruku věčně nastavenou pro peníze z Bruselu. Umožnily by nám alespoň zčásti pořizovat to, nač by nám velcí investoři požívající výhod úlev a daňových prázdnin nepřispívali.
Nenalhávejme si, že takový vývoj je nereálný. Na řadu jeho prvků jsme si přece už zvykli jako na naprostou samozřejmost. Její součástí je nedostatek peněz na důchody, na školství a zdravotnictví a na všechno, co souvisí se službami veřejného sektoru.
Můžeme se však vydat také jinou cestou. Můžeme se společně s druhými pokusit zachránit to, co na úrovni osamocených států (tím méně těch, které stojí na periférii) už zachránit nelze.
Ve všech členských zemích rostou počty „přebytečných“ lidí, kteří marně hledají uplatnění na trhu práce, a proto jsou nezajímaví také jako spotřebitelé. Pod dojmem ekonomické krize a válek si v průběhu 20. století národní státy vyvinuly určité pojistky, které jejich občany před tímto osudem chránily. Zajišťovaly jim plnohodnotnou práci a v rámci sociálního státu vybudovaly systémy sociálního zajištění.
Tyto pojistky jsou dnes v troskách. Dokonce se nám tvrdí, že představují bariéru pro rozvoj svobodného obchodu. Stále více se zdá, že slušně placená práce a solidní sociální zajištění jsou známkou jakéhosi života nad poměry. Sociální model je oslabován a plnohodnotné práce se nedostává nejen na periférii, ale i v zemích bohatého centra Evropy.
Jednotlivé státy, které si srážejí daně a cenu práce, tento neblahý trend stále více posilují. Jedině na půdorysu Evropské unie by bylo možno jej zvrátit. Otevřeně řečeno, až dosud EU svých možností v tomto směru příliš nevyužila. Byla ovládána těmi, kdo ze zmíněného trendu profitovali.
Politici se však nemohou donekonečna chovat tak, jako by je osudy rostoucího počtu „přebytečných“ lidí nezajímaly. Pokud by se s tím spokojili, pak se přebytečnými stanou oni sami.
Evropa má možná jednu z posledních šancí tyto nebezpečné tendence zvrátit. Jestliže ji propásne, nezachrání nás ani vzývání národních zájmů euroskeptiky, ani řeči expertů, kteří by nás nejraději řídili jako svoji soukromou firmu.
Naším národním zájmem není zůstat na periférii. A Evropa není firma zralá pro exekutora. Ledaže bychom se smířili s tím, že už je všechno tak jako tak rozhodnuto a náš hlas beztak žádnou cenu nemá.
autor: Jan Keller