Je to zvláštní, jak si člověk na některé věci úplně zbytečně zvykne. Přitom ho vlastně docela štvou. Ale setrvačnost je děsivá síla. Naše rodina chalupaří už po několikátou generaci a žádné režimní kotrmelce na tom nikdy nedokázaly nic změnit. Pátky jsou svaté, jak je jen trochu hezky, naloží se auto, jak půvabně říkají Slováci „hore kopcom“  – a jede se. Jenomže, přeci jen – zlenivěli jsme, zpohodlněli. Na jedné straně chceme mít chalupu takovou jako ryzí, v souladu s tradicí, zkrátka úplně jinou, než je náš byt, na straně druhé sebou taháme neskutečné množství zbytečných krámů jen proto, abychom si na chalupě vytvořili iluzi komfortu, který máme v bytě. Trochu na palici, to přiznávám. Kamarád, který má chalupu vedle nás si dokonce před lety kupoval auto tak, že si přesně oměřil televizi (tehdy to ještě byly takové ty macaté bedny) a v showroomu pak běhal kolem modelů s metrem a zjišťoval, jestli se mu televize vejde do kufru. A tak prostě převážíme některé věci jako kočka koťata a neprotestujeme. Zvykli jsme si.

foto SodaStream

foto SodaStream

Tuhle jsem zrovna seděl pod pergolou a snažil se uhnout ohnivým pazourům sluníčka, které mě vyhmátlo i mezi listy vistárie. Vedro k padnutí, nepřetržitá žízeň .  Už dávno jsme přestali ucpávat drahocenné místo v kufru bateriemi petek s limonádami a vodami. Na chalupě je voda skvělá a pustit do ní ze SodaStreamu  patřičnou porci bublin zvládne pomalu i náš pes. Trocha alchymie se sirupem, prásk tam odlivku koncentrátu – a pak už to jen zasyčí, jak člověk do vyprahlého krku nalije tu vymazlenou, vychlazenou, žízeň hasící tekutinu. O sirupech   se vždycky pohádáme – každý máme jiné favority a máme takovou dohodu, že bereme vždycky jen čtyři.

foto SodaStream

foto SodaStream

Tak, a teď proč to vlastně všechno vypisuju: Jak tak sedím pod tou pergolou, a mám tu žízeň, vyklíčí mi hluboko v mozku neodbytné tupé podezření. „ Lucko!“ zařvu k chalupě. „He?“ hlesna žena uvnitř, evidentně horkem stejně přidušená jako já. „Vzalas doufám SodaStrem , že jo...“ Ticho suché jak troud. „ Tys ho přece balil...“ zašustilo nepřesvědčivě. Tak. Pět let vozíme SodaStream sem tam – a najednou, ausgerechnet v tak úmorným vedru, nic. Zvyk je fakt železná košile, protože teprve teď, ve chvíli, kdy se ta košile protrhla, došlo mi v tu ránu, co mi mělo dojít už dávno – proč my jsme si vlastně už dávno nekoupili tu mašinku ještě jednu? Jedna doma, jedna tady.

foto SodaStream

foto SodaStream

Vždyť kolik ono to stojí... (tablet zamrká a odpoví) ... no, to není žádná darda a ještě k tomu teď, jak koukám, dávají tři sirupy a šest let záruku. Chápete to? Jak je člověk otrokem každotýdenních rituálů? A tak teď máme doma modrý Fizz    a na chalupě stříbrného Penguina . A já se zuřivě snažím, abych už nic nezapomněl, protože mít úplně všechno dvakrát, to by teprv bylo na palici.

foto SodaStream

foto SodaStream

Tomáš Marný