Proto jsem doufal, že laserová korekce dioptrií by mohla pomoci k tomu, aby se již více neopakovaly některé moje vzpomínky, jako například:

- Nákup mých prvních a druhých drahých brýlí, následovaný pořízením sady pěti levných brýlí od benzinky po 200 Kč kus.

- Neustálé zapomínání brýlí, které vyvrcholilo rozmístění brýlí typu „benzinka“ do auta, domů, k rodičům, do práce apod.

- Batohem rozmáčknuté brýle ve Švýcarsku, kde jsem absolvoval rok plánovaný výstup na kopec, ze kterého jsem se nakonec ani nemohl pořádně rozhlédnout.

- Zmrzlé čočky v zimních Tatrách a jejich následné rozehřívání nad vařičem.

- Otočenou čočku pod horním víčkem při sjezdu na horském kole z Monte Altissimo.

Na horském kole

FOTO: FOTO: Honzův archiv

Na základě toho, kolik peněz mě stály brýle a čočky a kolik „legrace“ jsem si s nimi užil, neváhal jsem ani chvíli a zjistil jsem si víc. První informace mě překvapily. Na dotaz, jak dlouho budu mimo pracovní nasazení po samotné operaci, zněla odpověď: „Honzo, nebojte se, přijdete k nám v sobotu, vyspíte se, neděli strávíte v klidovém režimu a v pondělí můžete na plno do práce.“ Moc jsem tomu nevěřil, přesto jsem se rozhodl operaci absolvovat.

V den operace mě kamarád dovezl na kliniku na desátou hodinu dopoledne. Uvítala mě přátelská sestřička, která mě posadila do čekárny a dala mi podepsat předoperační dokumenty. Další průběh už byl v režii personálu, který se stará o předoperační vyšetření. Precizní a pečlivé lékařky poměřily asi vše, co na očích jde, celé měření však netrvalo více jako 20 minut.

Dále následovalo rozkapání očí pro znecitlivění, z mého pohledu nejméně příjemná záležitost. Nikdy jsem si do očí nic nekapal a ani jsem nikoho nenechal, aby mi kapal. Po prvních dvou sériích už bylo i pro mě vše v pohodě.

No a šlo se na věc. Sám jsem nevěděl, co od toho čekat. Ale pan primář Stodůlka mě ujistil, že se není čeho bát. Jediné, co po mě žádal, bylo sledování světelných bodů. Přenesl na mě svůj klid a samotný asi 10minutový průběh operace mi v hlavě ani moc neutkvěl. Zákrok bych přirovnal možná k vrtání zubu u zubaře s tím rozdílem, že vás u toho nikdo netrápí odsáváním slin. Pan Stodůlka se se mnou náležitě rozloučil, usadil mě do čekárny a následně se mě přišel zeptat, jestli je vše v pořádku. Na závěr jsem dostal kapky, léky od bolesti a 13.10 jsem odjížděl domů. Doma jsem si dal prášky a prospal do dalšího rána. Při probuzeních byly oči citlivé, jako by mi do nich padly řasy. Hlavně neprotřít, říkal jsem si.

Ranní probuzení přesto bylo úžasné, oči mě nebolely a co víc  - viděly. Hned jsem utíkal k televizi ověřit můj svůj zrak k teletextu. Výsledek? Nedokázal jsem to pochopit, viděl jsem mnohem lépe než s čočkami. A co mě v prvních dnech po operaci napadalo? Hlavně vzpomínka na tři dny před operací, kdy jsem bez čoček netrefil málem do Ostravy na pracovní cestu, kdy jsem nepoznal známé v restauraci, kdy jsem s obtížemi řídil za šera, prostě neviděl.

Na ledopádu

FOTO: FOTO: Honzův archiv

Od operace v Gemini už uplynul více jak měsíc a pravdou je, že počáteční totální nadšení postupně odpadává. Člověk si velice rychle zvykne na to, že večer strhaný jak „borůvka“ nemusí sundávat čočky, že se mu nestávají nepříjemné příhody ať už v přírodě, nebo v normálním životě…

Honza, nadšený sportovec