Článek
Osobně jsem s ním měl jednu hlavní zkušenost skoro na den přesně před dvanácti lety, která opravila mediální obraz, který sám rád šířil a živil, a určila měřítka pro hodnocení jeho následných činů a výroků. Bylo to interview pro Českou televizi, které samo o sobě nebylo nijak významné, protože jsme mluvili skoro výjimečně o události, která byla tehdy mimořádně aktuální. Sešli jsme se totiž před volbou prezidenta republiky v roce 2008 zde.
Naproti mně neseděl rozpustilý šprýmař, ale soustředěný, vážný a v lecčem zarputilý politik, který ani na chvíli neztratil kontrolu nad tím, co říká a proč to říká. Žánr takového rozhovoru je užitečný. Každý politik za půl hodiny otázek a odpovědí ukáže, co v něm je, i kdyby to v plánu neměl. Když jsem se tehdy po půlnocí vracel donů, měl jsem Jaroslava Kuberu zafixovaného jako vážného bojovníka za hodnoty, které měl za neměnné a hodné zuřivé obrany.
Pocit, že to byly hodnoty, které jsme si zvykli označovat za konzervativní, vyzařoval neochvějně. Jaroslav Kubera ale nebyl jedním z dlouhé řady obhájců zkamenělých pořádků. Takových bylo hodně už před dvanácti lety a teď se množí téměř geometrickou řadou, protože je dnes konzervatismus mezinárodní módou. Na rozdíl od řečníků byl Kubera schopným tvořitelem.
Svůj svět úspěšně zhmotňoval především v roli primátora Teplic. Možná nebude nadsázkou říct, že na tomto postu byl šťastný, protože z jeho hlavy a z jeho rukou vycházel reálný život města, v jehož čele ho obyvatelé drželi neuvěřitelně dlouho zjevně proto, že s ním byli spokojeni.
Stejná vlna popularity ho vynesla do Senátu. Po letech v horní komoře parlamentu se nakonec stal jejím předsedou. I tady byl zarputilý, ale už to začalo skřípat. Tlačení na pilu starých pořádků přicházelo do rozporu s viděním světa značné části občanů České republiky, za kterou se snažil v nové funkci hovořit. Svým způsobem politicky odešel včas.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Když jsme se po smrti Jaroslava Kubery bavili s přáteli, zazněla slova, která mi přijdou výstižná: „Byl to opravdu člověk… Jistě s námi zůstávají mnohem horší, než byl on. V zásadních otázkách byl na správné straně.“