Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Zajíci, kteří by rádi byli vlky

Právo, Alexandr Mitrofanov

Foto: Právo

Alexandr Mitrofanov

Článek

Kdyby člověk byl pořád jen vážný, riskuje, že se z návalu špatných a úplně příšerných zpráv jednoduše pomate. Naštěstí vymyslelo lidstvo humor včetně černého a další druhy shazování břemene. Když s věcmi nemůžeme pohnout, tak si z nich aspoň uděláme legraci.

Tak jsem se do toho v neděli na sociální síti pustil. Sdílel jsem koláčový graf účasti signatářů výzvy vědců podle titulů (Mgr., Ph.D., Ing., Prof.) a k tomu jsem dle pravidel ozvláštnění neboli aktualizace připsal komentář nikoli za sebe, ale jako protichůdná osoba s vyhraněným viděním světa. Tohle zní až moc učeně, ale šlo o dvě věty: „No jo. Magoři, doktůrci, inženýrci, profesůrkové...“

Lidé, kteří znají mé názory, se nachytat nenechali. Ale přece jen se mi dostalo zpětné vazby. Pan J. Š. uvedl: „Prakticky jen universiťáci nohsledi. Inženýrů - techniků - minimum. Pokud Ing., tak chemik nebo jinak vzdálený realitě.“

Zaznělo klíčové slovo – realita. S tím, jak ji chápou lidé, které pan J. Š. pokládá za správnou referenční skupinu na rozdíl od jiných nositelů akademických titulů, mám dlouholeté zkušenosti. Omezím se na konstatování, že ovládání technického oboru nezaručuje pochopení vývoje společnosti. Jinak „logiku technicky vzdělaného člověka“, na kterou je dotyčný pyšný, popisuje dnešní vyprávění Respektu o muži, který zhotovil a přinesl na Václavské náměstí makety šibenic.

Rovněž v neděli jsem sledoval přednášku známého ruského novináře a publicisty Nikolaje Svanidzeho pro nastávající žurnalisty v kurzu, který pořádá televize Dožď. Když mluvil o nutnosti zpracovat zpravodajský obrázek z událostí, použil imaginární příklad, že redakce poslala televizního reportéra do lesa, kde vlk právě sežral zajíce.

Nejdříve má přijít rozhovor s vdovou zaječicí. Srdceryvné vyprávění o tom, jaký byl zajíc skvělý táta a manžel. Záběr na sirotky zajíčky. Ale vzápětí se má reportér sebrat a jít za vlkem: „Proč jste sežral zajíce?“ Vlk vysvětlí, že ho příroda holt stvořila tak, že zelí nežere, přičemž doma má šest hladových krků, které musí živit. „Mimo jiné zaječinou, pane redaktore, to byste při vaší inteligenci mohl pochopit.“ Prostřih na vlčí rodinu: máma nosí na stůl jídlo (zajíce asi), roztomilá vlčátka se radují.

Rozhodnout se, na čí straně bude, má divák sám. Jinými slovy si každý vybere, zda schvaluje násilí dravce, nebo cítí se slabším. To spolehlivě prozradí, jak člověk vidí realitu. A to nejen jestli očima vlka, nebo očima zajíce. Máme častokrát co dělat také s hybridem. Zajícem, který by se tak rád stal násilnickým vlkem, ale nemá na to… řekněme zuby.

Alexandr Mitrofanov

Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.

Reklama

Výběr článků

Načítám