Článek
Člověk je prostě svým pánem. Jak ho jednou někdo někam přivede za ruku, tak tam zahnízdí a už jen udílí pokyny. Jedni lidi se vynořují, jiní se zanořují, někteří mizí úplně. Pohoda džez. Jako v písničce.
Horší to mají politici, kteří chtějí řídit stát jako pilíř demokratického zřízení. Jsou proti vidění světa a praktickým činům jedince, kterého jsme anonymně popsali v prvních dvou odstavcích. Ale co dál? Co bude dál? Jak se zase ptala kdysi v jiné písničce Hana Hegerová.
Předseda ODS Petr Fiala teď udělal bilanci v mezičase: „V devíti ze třinácti krajů kandidujeme v koalici, anebo s podporou nějaké strany. Takže tady spolupráce stran funguje, dokazujeme to v praxi, dokonce bych použil heslo, že jsme lídrem spolupráce.“ Dodal, že cíl je jasný a jednoduchý: musí zamezit tomu, aby hlasy pravostředových voličů nepropadávaly. Proto je podle něj potřeba spojovat síly a překonávat třeba drobné rozpory, personální a osobní neshody z minulosti.
Fiala uvedl, že o případné spolupráci ve sněmovním klání budou jednat strany, které stojí v opozici proti nejmenovanému jedinci a jeho verzi Palerma, až po krajských a senátních volbách. Jenže v populaci je velké množství jedinců, kterým vyhovuje, ba imponuje styl, když se hnutí a stát řídí jako v cirkusové aréně: zvířata mohou vrčet, ale bič krotitele je vždycky zasáhne a ona pak plní, co dostala nařízeno.
Někdo sní o tom, být takovým zvířetem v manéži, protože prý dostává nějaké extra žrádlo. A když nestojí proti takovému voliči jednotná fronta semknutá kolem jednoho vůdce, ztrácí důvěru v akceschopnost příliš furiantských politiků.
V Praze 9 proti sobě postavila opozice dva velmi hodnotné kandidáty do Senátu. Asi aby se mohli demokraticky vymlátit a aby zůstal jen jeden. Buď David Smoljak (STAN), anebo Eduard Stehlík (ODS+KDU-ČSL). Smoljaka navíc podpořili Piráti a TOP 09. V Praze 1 je to obdobné. Václav Hampl (nestraník za Praha Sobě, KDU-ČSL, Strana zelených, Senátor 21) kandiduje proti Miroslavě Němcové (ODS+TOP 09+STAN).
Jenže na druhou stranu by bylo nepřirozené, kdyby se strany, které ctí svobodu volby, ukáznily do té míry, že by dospěly k přísně jednotné linii lítého boje proti společnému nepříteli. Možná i proto, že to leckdo jako nelítostný střet a skutečného nepřítele ani nevnímá.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
To jsou ty paradoxy.